Stimmen, ins Grün

der Wasserfläche geritzt.
Wenn der Eisvogel taucht,
sirrt die Sekunde:

Was zu dir stand
an jedem der Ufer,
es tritt
gemäht in ein anderes Bild.

*

Stimmen vom Nesselweg her:

Komm auf den Händen zu uns.
Wer mit der Lampe allein ist,
hat nur die Hand, draus zu lesen.

*

Stimmen, nachtdurchwachsen, Stränge,
an die du die Glocke hängst.

Wölbe dich, Welt:
Wenn die Totenmuschel heranschwimmt,
will es hier läuten.

*

Stimmen, vor denen dein Herz
ins Herz deiner Mutter zurückweicht.
Stimmen vom Galgenbaum her,
wo Spätholz und Frühholz die Ringe
tauschen und tauschen.

*

Stimmen, kehlig, im Grus,
darin auch Unendliches schaufelt,
(herz-)
schleimiges Rinnsal.

Setz hier die Boote aus, Kind,
die ich bemannte:

Wenn mittschiffs die Bö sich ins Recht setzt,
treten die Klammern zusammen.

*

Jakobsstimme:

Die Tränen.
Die Tränen im Bruderaug.
Eine blieb hängen, wuchs.
Wir wohnen darin.
Atme, daß
sie sich löse.

*

Stimmen im Innern der Arche:

Es sind
nur die Münder
geborgen. Ihr
Sinkenden, hört
auch uns.

*

Keine
Stimme – ein
Spätgeräusch, stundenfremd, deinen
Gedanken geschenkt, hier, endlich
herbeigewacht: ein
Fruchtblatt, augengroß, tief
geritzt; es
harzt, will nicht
vernarben.

Hlasy, do zeleně
hladiny vyryté.
Když se ledňáček potopí,
ta vteřina ostře zazní:

Co při tobě stálo
na obou z břehů,
vchází
sečené do jiného obrazu.

*

Hlasy po kopřivové cestě až sem:

Přijď k nám po rukou.
Ten, kdo je s lampou sám,
může jen z ruky číst.

*

Hlasy, prorostlé nocí, provazy,
na které věšíš zvony.

Překleň se, světe:
až připluje umrlčí mušle,
chce se tu rozeznít.

*

Hlasy, před nimiž tvé srdce
couvá do srdce tvé matky.
Hlasy od šibeničního stromu,
kde se pozdní a rané dřevo
dokola stále mění.

*

Hlasy, příčně pruhované, v stěně,
do níž i nekonečno kope
(srdnatě)
slizký žlab.

Vypusť tu, dítě, loďky,
které jsem opatřil posádkami:

Až doprava se opře zadutí
skoby se sjednotí.

*

Jákobův hlas:

Slzy.
Slzy v bratrově oku.
Jedna zůstala viset, rostla.
Bydlíme v ní.
Dýchej, aby
se uvolnila.

*

Hlasy ve vnitřku archy:

To jsou
jen ústa
zachráněná. Vy,
kteří topíte se, slyšte
i nás.

*

Žádný
hlas - jen
pozdní šum, oné hodině cizí, tvým
myšlenkám darovaný, až sem, konečně
dobdělý: jak
plodový list, velikosti oka, hluboko
zrytý; ani
smůlou, nikdy
se nezacelí.