Proč vždycky když začínáš věřit v slibované lepší ráno a těžce se zvedáš z otlačených kolen jsi sražen na zem nečekanou a ničivou silou, které se neumíš a možná ani nechceš bránit?
Proč s každým nevysloveným otazníkem ti zůstávají v dlaních střípky beznaděje? Kdysi tam prý bylo srdce; dneska bych se spokojil alespoň s nadějí…
Smíchal jsem pravdu a lež; po vzoru pohádek zakřičel: Popelko přebírej. Jenomže Popelka měla holoubky a ti jí pomohly zrníčko po zrníčku přebrat do správných hromádek.
Popelka měla přátele.
Já je nepotřebuji, kde není pravda není co hledat, není co přebírat.
Zemřely sny utopeny ve lžích.
Jak dlouho to půjde žít ze vzpomínek? Každý ráno se přesvědčovat, že dneska už bude líp a když ne dnes; tak snad zítra…
Obejmul bych tě, jenom nevím jestli o to stojíš, obejmul bych tě , jenomže už nepoznávám co je iluzí a co je lží a já si zakázal podléhat iluzím… a já si zakázal důvěřovat lžím.
Neboj se nepláču, to jenom vločky se rozpustily na mých tvářích. Myslíš že ještě někdy dokážeme svá slova prokládat krůpějemi pravdy?, že ještě někdy zazní z našich úst upřímné: Mám tě ráda, mám tě rád…?
Myslíš že hledat duhu ve vločkách sněhu je stejně bláhové jako podléhat iluzím?
A já bych ji přesto rád našel; když ne v tom sněhu, tak alespoň v nás.
Víš jenom nevím jestli další pád, mý kolena přežijí…
***
www.gala-web.net
|