|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Menhir
V očích mi září plamínky, však nehoří v nich láska ani vztek, jen odraz svíce skomírající a já byl jediný kdo slyšel její vzdech. Naposled zahořela jasným plamenem, pár vteřin před tmou, pár vteřin před koncem.
Jak výkřik umírajícího, neslo se světlo tichou tmou. Nikdo to neslyšel, Jen moje oči zazářily světlem jasnějším.
Bez lítosti jsem přihlížel už stovce konců, zatím co jiní po lžičkách svou kávu srkali. Jak kapky smutku lehounce upíjeli, se strachem, že se popálí.
A já vzal ten svůj černý hrnek, a přivoněl si k opojnému moku. Sladce a sklíčeně povzdechl večer. Pak dřív než moh by mě zastavit, vypil jsem smutek jedním lokem.
Čekal jsem vlastní výkřik, však ani hláska nesplynula z popálených rtů. Čekal jsem bolest, hluboko v nitru, nepřišla jak tisíc jiných přeludů. Čekal jsem slzy vhrklé do očí, leč jenom prach a písek obzor potemnil.
Jsem tedy kámen prokletý, menhir vsazený pevně v zemi, studený, netečný, nevšímavý.... Tak zavřete svá ústa překvapená, smiřte se se mnou, jaký jsem....
|
|
|