Ta chvíle má sotva co společného
s běžným tokem času...
Vypuštěná kašna plechový delfín
figurka rozjařeného chlapce
důchodci vklíněni v lavičkách
nečinnost místní neděle...
Možná sis tehdy přála, abych byl víc do světa
sklízel zlatá pole
a hlavně se už konečně prosadil
Možná...
do sochy svých přání
jsi mě svým paprskem
už vtěsnat nedokázala
Omamný vzduch jara
je tu tak svěže
dech konečně zažívá uvolněné opojení
i když se právě k nikomu netisknu
přátelé vyskakují čile z auta
pobíhají
nahlížejí alespoň do výkladů
když obchody jsou zavřené
A tak mohu dopřát své mysli její hru
aniž bych přímo zavadil
o své vzpomínky
Milovaní Etruskové
vidím je jak si bezstarostně zpívají a tančí
hrají divadlo na slunci
radostní i při vědomí smrti
pomíjivé tvářnosti svých životů
vždy vzhůru kamsi k nedostižné modři
navečer postávají poblíž chrámů
strojí hostiny
ve zlatě zdobená postava odchází
na druhou stranu...
Usmívám se na starou paní
co právě vychází ze vrat
jednoho domu tohoto malebného náměstí
docela po sedlácku se křením
Snad ještě svedu v její řeči pozdrav
sotva by mi uvěřila mou náturu
která velebí tento den
polední slunce stín vítr a stromy - jen jako příznaky...