Venkovní světla pohasla Do tmy
se bez diáře sunou črty a obrazy v nekončícím dostihu
Opustil jsem pokoj přesycený navyklým šerem
a ocitl se na písčitém břehu příběhu
v němž kdo jiný než-li můj bratr Khor
měl by vyprávět o proměně siluet vojenského tažení
Vnitřním jihem stal se mu prý vpád přímo ke světlu
jehož žluť se prostírá na moři blankytu i s duhovými vruty
z nichž v prstencích povstávají a zase mizí víry nebeských tanečnic
Ve spirálách protínaly prý nebe jasněji a zářivěji
než maják slunce za horoucího poledního přílivu...
Vše počalo když bratr zvedal meč
a na zlomek vteřiny divně se chvějícím jasem oslepnul
aby vzápětí nabyl zcela jiného zraku pro bitvu
a ještě hlouběji snově do ní ponořen
odhalil souběžnou tíživost a lehkonohost smrti
která zná i jiných než krvavých kouzel
Po soumraku nablízku kovového svitu plamenů
začal mi vyprávět svůj příběh
rozpomínat se na tu
která mu ozdobena nebeskými šperky
šeptavým hlasem Áditjů
dala okusit stříbřitý nektar poznání jeho vlastního údělu...
|