Jde světem jedna dlouhá řada
Otroky k zemi táhne tíž…
Co nedovolí srovnat záda
Zvednout hlavu, pohlédnout výš
Lopotí se, dýchají ztěžka
A roky oddech nemají
Byť z posledních sil klopýtají
Přec pomoci si nedají...
Cestou bolesti, věčných nářků
Jak bez rozumu jdou a jdou...
Když si mohou svobodně zvolit
Zas stejnou pouť si vyberou!
Marně je volá dnem i nocí
Hlas plný lásky, soucitu…
Jak roboti s neživým srdcem
Bez vlastní vůle, bez citu...
Odstrkují pomocnou ruku
A nedovolí zátěž vzít
Pevněji chápou svoje břímě Odvrátí se – dál musí jít...
|