kvílí
noční zkratkou ke dnu
loučemi dohořívající sny
že za nedbané dlouho do nekonečna volaly
ať rukavici zvednu
ať svolám průnik sloučení
kde rovnoběžně zní rozbouřené chorály
za plaché nejistoty chvil
jež necitelný lunosvod září rozděluje
do lomů výbuch za vě sil
práší se smutný kód -v úkol za rachot -
vědění pro sebe sobě sebe jisté
zvídání nasrkz ve skrze
objaté celým volným místem
bylo mi z braní skvrnou na duze ---
hnal jsem se přelud přeloudit
i přízrak do pří značna zapřáhnout
mlýny už z posledního melou dým
hledám své odlehčené závažno
štvanicí duchů oněmělých
v pobočkách zasypaných katakomb
-kdes hrdličkám už vrčky zevšedněly-
a havran jenom kráká hloub
sny zašlápnuté pařátem -snad nedokvílí-
štěstí je z obav nad zlatem
zmlčení vlků nad obylím
dokřivdy --- do nás kut
trmácením
štěstí je -místo sebe- bát se o lásku
prohlédnout tvář své -obráceni-
|