|
Sonet napsaný na kulatém stolku,
pro naši mladou recitátorku.
Tvé oči chrpami hoří,
jak hradby utkané z mořských vln,
když je dlaně větru tvoří
z ohně, který nebyl žárem vypálen.
Tvé vlasy jsou slámou v polích rozvátou,
vzpomínkou země na sladký čas naplnění,
kdy lány nebyly uhranuty podzimní tesknotou,
kdy i něha klokotala v rozpáleném kamení.
Tak poutník zapomenutých kaplí poklonu složil,
jen slova stokrát popletená na papír vložil,
aby se jeho neohrabanosti mohli lidé smát.
Snad mé verše neporanní vzácnou paní,
kéž jí pomohou splnit drobná přání,
vždyť to jen snílek se slovy chtěl si hrát.
|
|
|