|
Sonet o svatém mlčení
Křídla mlčení objala mé rty,
zamkla poklad slov na ztracený klíč,
zbyl pouhý šepot tesknoty,
pelyňkem je naplněna básníkova číš.
Ztracená je hrdost básníkova,
myšlenky se změnily ve vířivá kola,
neumím říci ta tři pouhá slova,
nechápu, jak se rudá růže víle podá.
Pane, připomeň mi něhu květů vonících,
zlaté slunce líbající lidi v ulicích,
ať zde nestojím chladný, jak pyšná hora.
Pojednou mi nevadí, že ústa oněměla,
obloha nadějí lehce znachověla
a já mlčím, mlčím ta tři pouhá slova.
|
|
|