Sonet Velikonoční
věnovaný Blance
Cesty začínají vonět po fialkách, to spící krasavice odložily závoj snů, oči fialkové září v širých dálkách, ztracenou hudbou dávno zašlých dnů.
Plamen zázraku nosí roucho prosté a krásná píseň velmi prostá bývá, z malého semene ztepilá lilie vzroste, křehká a sladce něžně snivá.
Červené růže opět pláčou pod křížem, čas oběti zvolna přišel k nám. Teď nacházíme v zamyšlení slzy prosté.
Opět je člověk vlastní vinou snížen a opět je obětí k nebi pozvedán, proto z čisté krve Láska znovu vzroste.
|