Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,

NEČTĚTE TO!!!

  Gabriel teď po odvedené práci

zpět k nebesům se unaveně vrací.

Bůh důvěrníka ihned přivítal

a vyptává se, trpělivost ztrácí:

“Vše, co jsem mohl, to jsem udělal.

Zasvětil jsem ji.” – “No a?” – “Připravena.”

A nebes pán, bez jediného slova,

opustil trůn a pouhým mrknutím,

propustil všechny, jako Homéra,

když početné chtěl k smíru donutit;

však víra Řeků dávno zhynula,

Zeus se ztratil, svět je moudřejším!

 

  Vzpomínkou živou ještě opojená

Marie v skrytu ticha rozjímá,

klid na loži ji zvolna objímá.

Však v duši ještě touha rozvířená

a něha mladou hruď ji spaluje.

Tichounkým hlase Gabriela volá,

dar jeho lásce tajně slibuje,

přikrývku rozpačitě odhodila,

sklopeným zrakem bělost svého těla

tak jemně krásnou náhle shledává

a nahotě se s potěšením oddává.

A přitom stále ještě něžnou slastí

zajatá hřeší ve svých myšlenkách,

ten pohár vychutnává s nevinností.

Satanův výsměch však zní v ozvěnách!

Copak to? Bělostný, rozčepýřený,

holoubek něžný se v okně objeví,

nad dívkou rozpačitý zakrouží

a něhyplné zvuky vyluzuje,

pak mezi kolena se pohrouží,

nesměle se v růži pohybuje,

natřásá se, klove a tancuje,

nožkami i zobáčkem tam pracuje.

On, to je on! – Už seznala

Marie, koho v téhle chvíli vítá;

kolena stiskne, rozechvěle vzdychá,

vzkřikla a hned se modlit začala,

a holub, jist si, že k vítězství spěje,

vrká a celičký se láskou chvěje,

pak padá, lehký sen ho objímá,

a kvítek lásky křídlem přikrývá.

A uletěl. Marie pomyslí si

unaveně: “Jak zvláštní věci!

Jeden, dva, tři! – což klidu neznají?

Ta rozrušení přestála jsem stěží

v jednom dni poznala jsem potají

lásku ďábelskou, andělskou i boží.”