Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,

NEČTĚTE TO!!!

  Však satan, dávný nepřítel, ten bdí!

Zaslechl, jak se toulal širým světem,

úmysl boží s tím židovským květem,

s tou krásou, která má úděl nevšední:

zachránit lidstvo od muk pekelných.

Proradného už málem přešel smích –

neví, co dřív. Bůh mocný na nebi

v nicnedělání sladkém zazíval,

zapomněl svět i vládu na zemi –

i bez něj, vše svým řádem běží dál.

 

  Co dělá Marie? Kde prodlévá

ta posmutnělá žena Josefova?

V zahradě své, kde stesk ji zalévá,

bez cíle bloudí, touží opakovat

ten sen, ve kterém slastí umdlévá.

Mysl jí milý obraz věčně souží,

jen za ním, za ním srdce letět touží.

Ve stínu palem pramen promlouvá,

tam krasavice v bdění nevnímá;

Není jí milá vůně květů libá,

zurčení vod ji pranic nezajímá…

Však náhle zří: Had krásy nevšední

kolébá svoji šíji blýskavou

ve stínu větví dívce nad hlavou

a praví: “Ty, zaslíbená bohu;

Neplaš se – rab tvůj před tebou se kloní”…

Je-li to možné? Ó, dive divů!

Kdo, ač je prostá, zájem má jen o ní?

Komu hlas těká? Inu, žel, ďáblu.

 

  Ta hadí krása, vonných květů síla,

to oslovení, smělých očí lesk,

se zalíbili Marii a hned,

aby svou sladkou nudu rozptýlila,

pohledem něžným ďábla objímá,

rozhovor nebezpečný začíná:

 

  “Kdo jsi? Po úlisnosti tvého zpěvu,

dle krásy tvé a lesku ve zraku

poznávám toho, který naši Evu

dovésti uspěl k tajemnému plodu

a ubohou ji svedl ke hříchu.

Tím nás a všechny Adamova rodu

jsi s nezkušenou dívkou zatratil.

Nevolky v moři běd se utápíme.

Což nemáš stud?”

                  “Kdo lhal vám takhle stydně?

Ve skutečnosti jsem ji zachránil!”

“Ano? Před kým?”

                 “Před bohem.”

                                    “Jsi zákeřný!”

“Miloval ji…”

                 “Pozor, co říkáš, sic…!”

“Plál ohnivě…”

               “Zmlkni!”

                          “Láskou posedlý,

byl nebezpečím pro ni nezbedným.”

“Hade, ty lžeš!”

                 “Věř, bože…”

                                 “Nehřeš víc.”

“Tak poslouchej…”

                          A Marie si řekla:

“Nesluší se tu v sadu potají,

v ústraní vnímat nabádání pekla,

a vůbec, což lze věřit ďáblovi?

Však nebes vládce láskou svou mne štítí,

ó blaženosti, nedá zahubit

svou služebnici – za co? Za pár vět?

Nedopustí mé zatracení věčné

a ten had nevypadá nebezpečně.

Jakýpak hřích a zlo, to hloupost jest.”

To řekla si a uši nastražila,

cit k archandělu na čas odložila.

Proradný ďábel před ní rozvinul

celičký rejstřík svých falešných ctností,

v duši jí vdechl oheň zvědavosti,

u jejích nohou krotce spočinul

a praví:

           “Těžko s Mojžíšovou verzí

mohl bych bezvýhradně souhlasit,

poťouchle lhal a věřili mu mnozí,

když bájí chtěl židovstvo oslovit.

Bůh jeho styl a vůli pochlebovat

odměnil řádně, stal se důstojným

pánem, však věř – nechci se stejně chovat,

o tuhle důstojnost já nestojím!