Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,

NEČTĚTE TO!!!

  Zvláštnostem lásky věnujme chvíli

( v ostatním žádný smysl nevidím).

Vždyť pohledem zasaženi ohnivým,

bujnost krve když jsme pocítili,

když nás touha našich opojných přání

pohltí zcela a duši tíží,

a věčně s námi je a cestu kříží

jediný objekt myšlenek a strázní –

co zbývá nám? – v houfu vrstevníků

nalézáme si duši spřízněnou.

Své strázně, se spoustou otazníků,

sdělujeme si řečí nadšenou.

Když se nám ale daří zachytit

ten okřídlený moment vyšších slastí

a opilí jsme v loži sladkých pastí

stydlivou krásu svedli pokořit,

když za námi jsou všechny strázně lásky

a nemáme si více čeho přát,

chceme-li tyto chvíle vrátit zpátky,

těší nás na ně družně vzpomínat.

 

  Vždyť ty sám, pane!, láskou zasažený,

žárem jsi plál, i ty, jak každý z nás.

Tvoření náhle zhořklo stvořiteli

a modlitby mu nudou zavoněly -

jen zpěvům lásky věnoval svůj hlas.

Halasil: “Marii, Marii mám rád,

nesmrtelnost je pro mne pouhé nic…

Dejte mi křídla! – Marii chci vstříc,

na hrudi krásky své chtěl bych spočívat!…”

A podobně… vše, co je obvyklé –

on nadnesený sloh měl v oblibě.

Přivolal oblíbence Gabriela,

prózou mu svoji lásku vyjevil.

Ten rozhovor nám církev utajila,

křesťan byl prostě zbožný ze všech sil!

Arménská báj nám líčí příběh slovy,

jak nebes pán svou chválou nešetřil

a archanděla sobě vyvolil,

když objevil v něm um a talent mnohý -

zvečera k Marii ho vypravil.

Však archanděl měl trochu jiné spády:

v poselstvích lásky měl už dovednost.

A přenášet jen psaníčka a zprávy

netoužil příliš, měl svou ctižádost.

Tak dobře skrývaje svou proradnost,

on podvolil se poslem býti lásce

pána nebes – mezi námi - byl svůdce.