Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,

NEČTĚTE TO!!!

Gavriiliáda

A. S. Puškin

 

  Duševní spása mladé židovky,

věřte, je to, o co se tady snažím.

Ó sestup, překrásný můj anděli,

můj chvalozpěv ať je ti potěšením.

Chci spasit všechnu krásu na zemi!

S úsměvem jejích retů spokojený,

Ježíši Kristu, pánu na nebi,

já zbožné písně k jeho chvále pěji.

Kéž skromné struny nepomine vděk

a srdce dívky písně bohumilé

zaujmou snad, duch svatý prostoupí je;

vždyť pánem je srdcí i myšlenek.

 

  Jen šestnáct let a nevinnosti plná,

obočí černé, plátěný jí šat

dva pahorky jen stěží obepíná,

noha – sloup lásky, zuby – perel řad…

Proč dívko židovská ses pousmála

a líce tvoje hoří ruměncem?

Ne, tobě milá nepatří ta chvála:

Já Marii svým veršem popsal jsem.

 

  Daleko leží země zaslíbená,

kde zábavu a hříchy neznají

(jimiž nás ďábel svádí potají),

tam kráska dosud nikým nespatřená

pokojně tráví dny své mladosti

a její manžel, dobrák od kosti,

tesařem nebyl příliš zkušeným,

však jediným a všemi váženým.

Nocí i dnem on pilně pracoval,

tu s hoblíkem, tu se svou věrnou pilou,

tu se sekerou, takže nevnímal

tu krásu, kterou majetkem svým zval,

to poupě skryté, jemuž sudby hrou

už přisouzena byla jiná čest,

nesmělo ještě plným květem kvést.

Lenivý manžel konvičkou svou starou

v jitřní čas květ ten rosou nevlažil;

jak otec jen žil se židovkou mladou,

živil ji pouze – víc se nesnažil.