Zaklepej krví na své bylo,
otevři dveře do komnat,
kde hlavu kloní v sirný hnát
co svědomí již odhodilo,
kdo víří křivd a zlob všech rej.
Tam spatříš oheň vzteku plát -
- to děsit by tě mělo snad?
Jen dále! Vykroč! Neváhej!
Nech mistra Hořkost konat dílo,
ať řeže dláto, drtí mlat -
- ze žluči zkouší vytesat
vše, o čem se kdy duši snilo
a z čeho zbyla beznaděj.
Zde všechny, které chtěls mít rád
se na věky ti budou smát.
Jen dále! Vykroč! Neváhej!
Srdce ti hrůzou poskočilo?
Toť žádný div, vždyť vyrovnat
se s tím, k čemu se nechceš znát,
je těžké. Pomoz, zášti sílo
a žárem svým teď mstivce hřej!
Mnohé je třeba vykonat,
vymazat úsměv z tváří stád.
Jen dále! Vykroč! Neváhej!
Potom snad už ti bude hej,
až samotu a věčný chlad
tvé stáří k tobě bude zvát:
"Jen dále! Vykroč! Neváhej!"
|