|
| |
 |
|  |
Dneska jsem se zdržela ve škole do pozdě, jako ostatně touhle dobou každý den. Domů jsem se vracela z Pohořelce trošku oklikou - přes Tesco na Národce, jel se mnou bratr a trošku jsme si povídali o všem možném. Abych sehnala to, co jsem potřebovala, museli jsme do třetího patra. A na eskalátoru jsme se bavili o sousloví shánět dárky.
Říct o dárku, že ho sháním, je pro mě jen jiným výrazem pro "fakt nevím, co mám dotyčnýmu dát a ani mi na tom vlastně moc nezáleží", pro společenskou povinnost. Jako když se na poslední chvíli v záchvatu zoufalství koupí předtištěné přání k narozeninám a láhev vína.
Já osobně se snažím tomuhle shonu vyhnout. Prostě letos nemám náladu na "Rolničky" a "Tichou noc" a já nevím co ještě z repráků v nadupaných barácích, kde jde o to, nechat tam co nejvíc peněz. Dají se tam pořídit pěkný a občas i užitečný (nebo užitečný a občas i pěkný?) věci, ale dárky budu vybírat rozhodně někde jinde. Nehledě na to, že letos žádný kupování papučí, šál a zástěr pod stromeček neorganizuju. Kdyby to chtěl někdo vědět, tak vybraní jedinci ode mě dostanou kvalitní čaj (a vybraní jedinci nemusí být vždycky z rodiny).
Dneska jsme si s bratrem notovali, jak se oba díváme na svět hodně podobně až stejně. Že si oba všímáme toho, že kostky v dlažbě jsou nepravidelně, že je vidět měsíc nad Příkopama, že támhle za oknem jsme náhodou zahlídli známý. A takový večer, kdy se člověk jen tak dívá, je podle mě lepší, než nucení se do úsměvu na nekonečném rodinném rozdělování cen a prémií, kde se (aspoň u nás) každý nudí a jen se dívá, jak ty "sehnané" dárky cestují k adresátům.
Další takový večer je Silvestr. Chtěla jsem být na Silvestra s přítelem. Po delším dohadování mi řekl: "A kdyby to nevyšlo, tak si ho uděláme jindy. Třeba v létě, ty beruško zelená."
A mně došlo úplně definitivně, že svátky nejsou datum v kalendáři, ale nálada mysli. Dobrou noc a hezké svátky. Třeba ten zítřejší...
|
|
|
