|
| |
 |
|  |
Zase jednou po dlouhé době sedím u počítače a jako někdy v únoru nebo březnu, sama nevím, vkládám svoje myšlenky rovnou sem. Trochu jsem přemýšlela o sobě. Co dělám, jak žiju a podobně. A zjistila jsem, snad poprvý v životě, že to není tak lehký a jednoduchý.
Znáte Michalovice? Je to zřícenina kousek od Mladé Boleslavi. Lidé tam kopali v základech věže tak dlouho, až se hrad roztrhl a věž je dnes šikmo. Jizvu zacelili kamenem. Ale věž je našikmo a nikdo už ji nenarovná.
Včera jsem tam byla se dvěma dalšíma lidma. Byly jsme jen tak na výletě (ne, to není chyba, jen jsme tam byly tři ženský) a já teď sedím a vzpomínám si na to.
Aby se člověk dostal nahoru, k nebi, musí projít chodbou a po schodech nahoru. Samo o sobě je to jed pro klaustrofobika nebo pro někoho se závratěmi. Chodba i schodiště jsou samozřejmě nakloněné a tak to dává zabrat i "lidem normálním". Píšu v uvozovkách, protože se jednalo o mě.
Je to krásný symbol - aby člověk něčeho dosáhl, musí často projít tmavou chodbou, kde je nahoře a dole posunuto. Dojde nahoru a místo očekávaného výhledu vidí na fabriky a jejich komíny, na dálnici a slyší sirény záchranky tam, kde by měli být slyšet ptáci. Chová v srdci vidinu starého hradu, podívá se pod nohy - a vidí. Vidí, že co se zdá být nádherou může být tím největším zklamáním. Vidí, že už není moc míst, kam lidská ruka nedosáhla a nepřetvořila je "k obrazu svému". Velmi, velmi často se podívá pod nohy na starou zříceninu a vidí beton. Jako já včera na Michalovicích. Jako on loni tady, jako ty zítra tam.
Pak člověk opouští svůj hrad stejnou cestou, jako přišel a hledá další zříceninu.
Protože naděje umírá poslední.
|
|
|
