"Nechceš si zahrát ve filmu?" zeptal se mě z ničehonic nenápadně, jen tak na půl huby, hospodář hokejového klubu pan Střeska, když jsem jednou po zápase svlékal propocený dres. Neváhal jsem, rozdivočelý z utkání, opilý vítězstvím a navíc kdo by nechtěl na vlastní kůži poznat filmové zákulisí? Okusit veselý herecký život, setkat se populárními lidmi, uvidět národem milované umělkyně zblízka a ještě za to dostat zaplaceno, joj, řekl jsem si, to můžu. A celý žhavý jsem kývl. Později mě sice napadlo, co by tak asi milý kustod dělal, kdybych odmítl, protože funkcionáři už to stejně měli s Barrandovem a východoněmeckou produkční společností DEFFA dávno všechno domluveno, ale to už se kamery točily nezadržitelně a naplno.

Nechci se naparovat, ale ten kooprodukčně-socialistický celovečerní paskvil na mojí postavě visel. Ne že bych byl taková hvězda, ale měl to být příběh hokejového brankáře, takže režisér nutně potřeboval dublera pro scény na ledě. Dobrodruha, který chytá v tenké laminátové masce na tváři. V té době jsme zbyli v celé republice jen poslední dva, já a pardubický Jirka Crha. Vlastně správněji reprezentant Crha, pak dlouho nic a pak nějaký já z druholigového Baníku Příbram. Ostatní gólmani už používali modernější helmy s drátěnými košíky. Rozhodující byla právě ta škraboška, jelikož na rozdíl od pletiva košů uměla zakrýt tvář aktéra. Až později jsem se doslechl, že Crha s nimi vyrazil dveře, dílem kvůli extraligovým povinnostem, ale hlavně kvůli nabídnuté částce. Pro něj znamenala pohoršlivý bakšiš, pro mě sakra honorář.

Takže hlavní roli kaskadéra vlastně získala moje maska, jenomže beze mne to jaksi nešlo. Abych se za ty prachy Barandovu aspoň co nejvíc vyplatil, sehrál jsem ve snímku kromě brankářských scén ještě drobné role trenéra malé krasobruslařky a maséra domácích hokejistů. A navíc jsem měl za úkol dohlížet na odbornou stránku. Ještě teď se krčím při vzpomínce, jak mě režisér Lipský dořval, když jsem po dvou hodinách ostrého točení v hráčské kabině nesměle špitl, že hlavní protagonista má přehozené brankářské chrániče. Levý beton na pravé noze a naopak. "Jak to, že to nehlídáte, co jste to za dozor, já vám to dám k náhradě" ječel na mě Lipský jako tur a já mu chvíli i věřil. Než jsem uviděl, co všechno by za ten týden museli různí lidé doplácet na promrhaném čase a kinomateriálu.

Například si filmaři nad plán přidali celý den natáčení navíc. Do Příbrami je samozřejmě nepřivedla jen moje unikátní ochrana hlavy, ale hlavně nevytíženost zimního stadionu, levný pronájem plochy, blízkost Prahy a skutečnost, že v jednom místě působí dvě mužstva přibližně stejné úrovně. V té sezóně hrál druhou ligu kromě nás rovněž místní vojenský oddíl VTJ neboli Dukla Příbram. Komedie vyprávěla o bohémském brankáři, který neustále počumuje po holkách a pouští kvůli tomu šíleně laciné branky. Scenárista tudíž vymyslel mnoho záběrů, v nichž puk nezadržitelně míří do sítě mezi červenými tyčemi. Aby je získal, chtěl pan Lipský využít vzájemného mistrovského zápasu obou místních týmů. Producent z české strany pan Vorel zaplatil klubům nové dresy bez klubových znaků, hráčům po mači společnou večeři a pak vyzvídal, kdo asi vyhraje. Jednoznačným favoritem byla Dukla. Vedla s přehledem tabulku soutěže a až dosud v příbramském derby nasypala nám předposledním vždy nejméně osm gólů, takže Lipský logicky kázal postavit kamery a lampy kolem mé svatyně. Nasvícený a ostře sledovaný v půlkruhu brankoviště jak na jevišti Národního divadla jsem sice chvíli naoko dělal fóry, aby se neřeklo, jako že mě jeden z reflektorů oslňuje, ale zkušený Vorel moje výhrady hravě odbyl slovy: "Večer dostaneš největší řízek". A hrálo se.

Jak říkám, když se mám před kým vytáhnout, přetrhl bych se. Po Příbrami se slavně traduje se, jak si odtud úřadující mistr švédské ligy Djurgaarden Stockholm odvezl nakládačku, protože jeho internacionálové s legendárním Matsem Waltinem v obraně nebyli stavu dát baníkovským amatérům gól. Stačilo, že za mnou právě přijela na víkend manželka. A tady kolem mne vrčely objektivy kamer, aby mě zachytily na celuloidový pás na věčné časy. To prostě nemohlo dopadnout jinak. Létal jsem od tyče k tyči v jednom kole, chytal nemožné věci a měl i potřebnou kliku, takže přestože do nás Dukla bušila horem dolem, nakonec jsme vyhráli my. A 1:0. Naštvaný Vorel letěl k řediteli zimáku zaplatit ještě jednu noc, aby mohl dotočit ty góly.

Ono se celé filmování odehrávalo v nočních hodinách. Ledová plocha už byla přes den rozprodána, takže režie i herci přijížděli až večer. Ve dne jsme odpočívali před příští noční akcí, sledovali, jak technici záběry stříhají a trénovali podle běžného rozpisu. Na desátou se také scházeli komparsisté, povětšinou důchodci a študáci průmyslovky. Sesedli se ve výseči tribuny, přesně vymezené zorným úhlem kamery, a věnovali se různým kratochvílím. Pospávali, učili se, hráli karty, klábosili a podobně. Prostě idylka. Pak najednou zvedl pomocný režisér Tomáš Tintěra ruku, vše ztichlo a na další pokyn paže se z nich jako mávnutím kouzelného proutku stal dav poskakujících, ječících, pískajících a vřeštících paviánů. Několik vteřin vyváděli jako vyšinutí, pak Lipský prohlásil "dobrý, konec", Tomáš spustil ruku dolů, kouzlo pominulo a oni se zase proměnili v idylickou nudící se skupinku. Což se opakovalo několikrát za noc. Ty okamžité proměny lidí, namačkaných v úzkém proužku jinak prázdného hlediště, ve cvičené opičáky a zpět mě tak fascinovaly, že jsem k ránu několikrát vyhecoval Toma, aby to pro srandu zopakoval jen tak, pro naše pobavení.

Nechal se umluvit tou dobou již velmi snadno, už jsme všichni bývali značně vláční únavou, ale hlavně kořalkou. Ta tekla celým týdnem natáčení jako červená nit bludištěm, mnozí z aktérů ji drželi v ruce častěji než scénář. Nezapomenu na drobnou německou herečku Uschi, která ve filmu štědře předváděla pevná sportovní ňadra. Což mimochodem přidávala k lepšímu i mimo klapku, ale víc mě šokovalo, jak do sebe valila rum. Pod tlakem, z dvoudecinek a bez zapíjení, zatímco my drsní lamači z uranových dolů jsme přece jen nějaké to ředidlo v podobě CocaColy mít po ruce museli.

Alkoholická inspirace se ovšem nepochybně projevila v kvalitě výkonů, samozřejmě že k lepšímu. V jednom střihu jsem byl masér a podával na střídačce hokejistům občerstvení. Pětka hráčů se měla utahaně vracet z ledu, napít se ode mne a dosednout ztěžka na lavici, zatímco střídající borci dravě naskakovali přes hrazení do hry. Točili jsme to asi na osmkrát, což by se dalo snést, kdybych ovšem v plastikové láhvi s nápojem měl čaj nebo vodu. Jenže obsahovala pravý tuzemský, jako ostatně všechny flašky široko daleko, takže nakonec ti unavení už vůbec nemuseli nic předstírat a trvalo hezkou chvíli, než Lipský pochopil, že ti čerství už mantinel líp opravdu nepřelezou.

Nejvíc se pití podepsalo na posledním, neplánovaném natáčecím dni. Dotáčelo se, jak dostávám góly. Spoluúčinkoval i můj spoluhráč zvaný Pídl a pár kluků z Dukly. Už jsme po náročných předešlých nocích moc nepotřebovali, takže dění na ledovém zrcadle vypadalo zhruba takto: Scénář: útočník přejíždí modrou čáru, oklame brankáře a vstřelí gól. Skutečnost: klapka, Pídl se rozjíždí, na modré čáře zakopne a spadne. Klapka dvě, Pídl se rozjíždí a upadne, tentokrát až mezi kruhy. Třetí klapka, Pídl dojede k brance a trefí mě do břicha. Lipský nasupeně slezl z režisérské stoličky, mlčky slevil z blafáku a v úzkém kroužku jsme se dohodli. Já padnu do leva a ty jenom vystřelíš doprava. Domluveni, Lipský se vrátil na židličku, Pídl se rozjel, já skočil k levé tyči a… Pídl branku netrefil. To už Lipský psychicky neutáhl a oblékl do hokejové výstroje svého asistenta. Dotlačili ho na šmajdavých bruslích k brankovišti, spustili akci, já se vrhl na jednu stranu, on puk postrčil po zemi k druhé tyči, Lipsky si ulehčeně oddechl a šlo se na další záběr.

Úkol zněl: frajersky provádím semafor, abych chytil letící touš efektně do lapačky, ale jak jsem zrovna rozjívený kvůli nějaké milence v publiku, promáchnu a dostávám rozhodující gól sezóny. Teď už ale Lipský reagoval o poznání rychleji. Když se ani na popáté nepodařilo renomovaným střelcům z Dukly zvednout puk do potřebné výšky a směru, zařídil to jinak. Kameraman najel těsně přede mne, vedle něj si mimo zorné pole přístroje dřepl Tintěra a jednoduše puk házel rukou. Já pak měl jen správně načasovat promávnutí, což šlo taky skoro samo. Lipský projevil dobrý odhad situace, takhle se jeho umělecký záměr vydařil hned napotřetí.

Opravdu se mi splnilo i přání poznat slavné divy zblízka, zřejmě k jejich nelibosti. Paní Brejchovou jsem rozčílil do běla, když zatímco ona chuděrka mrzla mezi jednotlivými scénami v tenounkých šatičkách, já v kožichu, který měla přes sebe přehazovat pro zahřátí, pařil s Uschi a Pídlem v místní kantýně. Kvůli mladičké nádherné blondýnce Julii Jurištové jsem si naběhl na vidle vtipálkovi Střeskovi. Potkal jsem ho jak bloumá po chodbě u kabin, co vy tady, povídám a on na to, hele, tamhle v šatně se převlíká Jurištová, je zrovna úplně nahatá. Teda, já ho znal a věděl, co je zač, ale to zaznělo tak lákavě, že jsem mu na to houpl jak malej Jarda. I když zas až tak úplně neblafal, přistihl jsem ji ve spodním prádle. Seřvala mě jak sirotka, ale i tak to stálo za to. Obrovskou výzvou pro komedianty i mé spoluhráče se také stala mladá německá maskérka, vysoká, štíhlá a senzačně tvarovaná žena s tváří Afrodité a černou hřívou Vinnetoua. Bylo nám divné, že veškeré pokusy o seznámení po jejích chladných pohledech sklouzávaly jako po skleněné hoře, dokud nám její kolegyně nepráskla, že ta bohyně myšlenkami dlí na ostrově Lésbos.

Německý herec, kterého jsem zaskakoval na ledě, mě jednou poprosil, že by si to v hokejové bráně rád zkusil naostro, jaké to je přímo na ledě, tváří v tvář útočníkovi. Proč ne, půjčil jsem mu výstroj, jenže jak jsme přes den pravidelně trénovali, byla zrovna od hlavy k patě durch propocená. Což se mu příčilo. Vrazil ji pomocnici, ať ji usuší. Ta prostá žena ji v dobře víře rozvěsila po radiátorech, čímž připravila realizačnímu týmu jednu z nejdramatičtějších chvil natáčení. Položila totiž na kamna i obličejovou masku. Umělá hmota se s teplem příliš nesnáší, zadní díl se celý pokroutil. Byl mimochodem vyrobený z vyhozených plastových chráničů kolen pro obránce a vyměnit jej by zabralo pár minut, ale to jsem věděl jen já. A tak jsem spustil nářek. "Víte co taková maska stojí. Pět tisíc, objednává se v Kanadě, trvá to měsíce, my už pozítří hrajeme další mistrák, co já si počnu," skučel jsem před německým producentem, až se nedaleká Svatá Hora červenala. Už už se mi ho podařilo zblbnout, omlouval se, sliboval, že škodu zaplatí, když se jako na potvoru nečekaně vrátil z Prahy Vorel. Koukl na mě rentgenovým pohledem, zamyslel se a povídá. "Hele, myslím, že to spraví pětikilo, viď. A uděláme ti na Kavčích horách novou!". Peníze mi navíc vysázel na stůl až večer v přilehlém baru v přítomnosti některých herců, takže když jsem odcházel, napočítal jsem jen na myslivcích dobrých sedm set do mínusu. Bezva kšeft.

Kdyby se Vám někdy poštěstilo, jmenovalo se to dílo "Ale doktore!", v originále "Aber doktor!", a je to ptákovina na entou. Neznám jeho osud, pokud vím, běželo v československé televize jenom jednou. I to jsem prošvihl, ten večer jsem bílil předsíň. Rodina na mě volala "hele, jsi v televizi," právě když jsem máchal štětkou po stropě. Než jsem slezl ze štaflí, byla už téměř celá moje minutová sekvence ta tam. A to jsem na ní makal týden. Nevděčná práce, tahle filmařina.