Náš prales vznikl stejně jako kdysi před věky obrůstaly mladou planetu Zemi prehistorické lesy. Zcela spontánně. V pravý čas na pravém místě se setkaly správné podmínky. Seděl jsem v podkrovním obyváku na zbytcích trámů a dumal, co za vybavení sem mezi čerstvě dostavěné holé zdi asi tak pořídím. Stavební i jiná konta dávno vykrvácela, na nábytek těžko co zbude. Dodnes nevím čím, ale uvědomil jsem si náhle otesané kmeny pod sebou, jejich teplou energii, v duchu ucítil dávnou vůni opracovaného dřeva z tátovy dílny a nápad byl na světě.

Sroubený tmavě hnědý interiér sice znatelně prozrazuje neumělé opracování širočinou, mistr truhlář by se chytil za hlavu. No a? Stupně schodů slouží při večírcích za tribunu a mohu na nich navíc i cvičit, vysoká trámová vazba unese pod šikmým bíle omítnutým stropem kromě přírodní klenby z vzrostlých mučenek, filodendronů a lotosů i hrazdu. Bar skrývají svěšené listy ananasovníků a řemenatek, žaluzie v prosklených štítech zastupují propletené šlahouny neustále červeně a žlutě kvetoucích ibišků. Střešními okny koukám z gauče na hvězdnou oblohu skrz trnovou korunu pryšců a voskovek.

Libujeme si, zelená je zdravá pro oči, uklidňuje, roste sama od sebe. A ještě ušetříme na obrazech.

Náš soukromý Boubín čítá hodně přes stovku rostlin. Ani je všecinky pořádně neznám jménem, stačí mi jen, že se mají k světu a že se nám líbí. Všechny jsme přitom vypěstovali ze semínka, oddenku nebo malé sazeničky, žádný drahý nákup. Vypláznout naráz několik tisícovek za dospělou kytku nám připadalo dílem jako zbytečně rozmařilý manévr, dílem jako příliš laciné gesto. Není přece důležité rybu chytit, ale chytat, praví klasik. Proto dnes skoro dvoumetrový pomerančovník původně zdobil sváteční ovocnou mísu, palmy vyrostly z peciček, které jsme vyplivali z datlí při prvních Vánocích v novém domě. Okřídlená semínka malých jedliček jsme vydloubali ze šišky, kterou jsme obřadně zvedli ze země v rakouském Schönbrunnu při první polistopadové cestě za ostnaté dráty. Ze dvou tuctů sice přežila jediná, celá se křiví, jak se kroutí za sluncem, ale drží.

Flóra přijala nabídnutou šanci vděčně a rozbujela s vehemencí deštných lesů. Obden obíhám květináče s pětilitrovou zahradnickou konví. Naplním ji více než desetkrát, vodoměr jen sviští a já už teď přemítám, jestli jsem něco někde nepřekombinoval. Muž by sice měl mimo jiné postavit dům a zasadit strom, ale je rozumné zakládat háj právě uvnitř toho stavení? Datlovníky, bratru ke třem metrům, už si to napíchly do špičky podkroví,

Ještě nevím, co upravím, zda tuhé špičaté listy nebo strop. Mám je totiž docela rád. Znamenají kus něčeho, co jsem vymýšlel, projektoval a budoval k obrazu svému. Dotvářejí náš domov. Obcházíme je s manželkou, rozplýváme se nad novým květem, poupětem, hodnotíme přírůstky a truchlíme nad upadlým listem. Je to náš denní malý rituál, který nám umožňuje přejít na rozhovor o jiných věcech, denních starostech, příjemněji naladěni a o to více ochotni jeden druhému naslouchat.

Nahrazují mi také deník. Jako si pralidé kreslili po stěnách jeskyně své zážitky a touhy, připomíná každá z nich nějakou událost či etapu našeho života. První větévku hustého trsu voděnky řečené blázen jsem si přinesl z belgického hotelu, který jsem nějaký čas manažeroval. Mučenku jsem dovezl z želivského kláštera, kam jsem se uchýlil, když mě druhá vlna revoluce po pěti letech vymetla z jihlavské radnice. Noví demokraté, ti kteří v listopadu ještě takticky vyčkávali, vtrhli do politického života města bez skrupulí a hlavně bez ideálů, čemuž romantik mého ražení nemohl psychicky odolat. Potřeboval jsem někde uklidnit mysl a dobít baterky, které jsem vystřílel při polistopadovém enormním a ke konci veskrze marném nasazení ve prospěch společnosti.

Fíkus benjamina si roste "v nejnovějším výkřiku technického pokroku, vodní superčističce vzduchu, kterou vyvinula NASA pro své kosmonauty. Voda vzduch filtruje, bylina odbourává zplodiny. Kupte a budete dýchat jako v rájí", tvrdil jsem bezostyšně lidem, když jsem potom nezaměstnaný a bez vyhlídky na lepší práci zkoušel obchodovat v multi level marketingu, česky řečeno v letadle. Prodal jsem za deset tisíc korun a několik měsíců jediný kus. Sám sobě. Ale nežehrám, za komunistů jsem se při klasické složenkové pyramidě naopak napakoval já a víc. Věřím, že v někde v té naší knize osudu mají být položky má dáti dal před závěrečnou inventurou vyrovnány.

Benjamínek fík od té doby dorostl do výšky dospělého funkcionáře, já do slušně prosperujícího obchodníka s informacemi. Tyto křehké organické zářezy na našem rodinném totemu však nejen upomínají, ony oplývají i magickou mocí. Pomáhají nám, abychom nepustili ze zřetele, jakými zákrutami jsme se dobrali až k dnešku.. Když se nyní už osmimetrová mučenka obsype modrými květy, říká mi vlastně "podívej, tenkrát jsi byl na dně, ale přesto sis i z takového svrabu odnesl něco krásného".

Občas se nám náš obývací skleník stane i laboratoří, učebnou trpělivosti. Ujme se seříznutý vršek ananasu, když ho položím na talířek s vodou? Je lepší substrát nebo směs rašeliny? Už jsme se s kytičkami například dohodli, že jim nejvíc chutná voda po odkalení akvária. Pravda, ne pokaždé se zadaří úplně. Údajně nezničitelný rákos šáchor už jsme zahubili dvakrát. Některé z palmiček taky, ale to budou nejspíš jen takové podružné maličkosti, úlitby domácím bůžkům. Věřím, že ti hodní skřítkové, strážci rodinného štěstí, za to při úplňku vylézají zpoza komína či z krbu. Usedají kolem největší palmy, ovívají se listy šácholanu zákončitého, podávají jeden druhému dýmku a placatku s kořalkou z kaktusového mléka. A sborově si lebedí. "To jsme se uměli dobře narodit."