Když už mě lidi, politika, Sporožiro, slovem civilizace štvou, mohu prchnout do vlastního světa. Aniž bych opustil domov, ocitnu se v okamžiku na travnatém hřišti, v příjemné venkovní kavárně či v uklidňujícím parku sanatoria. Nebo v robotárně, nebo je-li třeba. Lewisova Alenka musela do kraje divů procházet zrcadlem, princezna Arabela otáčela prstenem, mě stačí otevřít balkónové dveře, kterými se vychází z pokoje na terasu. Po širokých mramorových schodech s kovaným zábradlím sejdu pár kroků a ocitnu se tam, kde právě chci být.

Naše parcela je tichou oázou, ostrůvkem klidu uprostřed velkého města. Dvoumetrový kamenný taras, vysoké neprostupné křoví a tři majestátné smrky úplně odřízly rodinný mikrosvět od hlučné prašné ulice, kudy chodí stovky lidí a jezdí stovky aut. Získali jsme ji v dobách totality šťastnou náhodou, pro většinu lidí nepochopitelně a vlastně komunistům natruc. Na kamaráda, který ji zdědil po významném jihlavském architektovi, začal přes úřady tlačit jistý vyvolenec okresního výboru, který si ji vyhlédl pro sebe. Jak by ne, je nádherná. Prý, že jí rozpůlí a polovinu sebere. Přítel si dupl, tak to teda ne, žádnýho komoušskýho papaláše vedle sebe nechci. My se právě v té době vrátili z dovolené v krásné prostorné venkovské chalupě. Když jsem v panelovém bytě 3+1 zjistil, že chci-li se s dvěma taškami v předsíni otočit, musím vycouvat zpátky na chodbu, rozhodl jsem se také. Takhle už dlouho žít nechci, budu stavět, howgh! A šel jsem rozhodnutí zapít do místní provozovny. Tam jsme se řízením osudu potkali, slovo dalo slovo, plácli jsme si a dodnes nelituji. Získali jsme v jednom okamžiku kromě nového domova i dobré sousedy a nové přátele. Takže díky, režime.

K zemědělství příliš netíhnu, brambory znám jen ze školních brigád, ale tenhle kousek vlastní půdy mi učaroval. Už při stavění jsme zde trávili i večery po práci, pálili s dětmi a pomocníky táboráky ze šalovacích prken a plánovali, co kde bude. Jen probůh žádné záhonky. Všude chci jenom trávu a trávu, jako v Anglii, tvrdíval jsem, ačkoliv jsem v té době mohl ostrovní zemi spatřit nanejvýš v atlase.

Sekání trávy mě totiž nesmírně uklidňuje. Když se žací lišta sekačky boří do přerostlé trávy a nechává za sebou nakrátko střiženou uličku vedle uličky, ocitám se kdesi mimo realitu. Starosti mi náhle sahají ke kotníkům stejně jako kosená travina. Problémy přestávají být problémy, jako by je ostrý ocelový nůž drtil se stébly rostlinek. Je zajímavé, jak jsem tenhle omamný účinek v sobě tušil dříve, než jsem vůbec nějaký drn vlastnil. Že bych byl v předchozím životě kosou?

V takovém okamžiku se mi zahrada stává sanatoriem. Když jsme se ženou prožívali jedno z těch horších období, jimž se žádné normální manželství čas od času nevyhne, utíkal jsem vybíjet vnitřní přetlak k obrovskému špalku. Postavil jsem poleno, uchopil pevně sekeru, napřáhl se a kus kmene se rozletěl na dvě půlky. Mlátil jsem do pařezů jako Charles Bronson v Sedmi statečných, dokud přes hromadu štěpinek bylo vidět. Materiálu mám věru dost ze vzrostlého ořechu, který musel ustoupit stavbě domu. Rostl celá desetiletí přibližně v místech, kde se nyní sprchujeme, a ještě nějaké špalky za domem zbyly. Dlužno říci, že už jsem dlouho nepocítil nutkání stisknout v ruce násadu těžké dřevorubecké sekery a třísknout do tvrdého dřeva. Až poslední dobou, kvůli politice.

Jindy zase udělám krok a stojím na golfovém hřišti. On je to vlastně spíše něco jako agrogolf, zapíchnu si doprostřed travnaté plochy vidle a pak se k nim malými míčky trefuji krátkými přihrávkami, takzvanými chipy. Pro sousedy to zprvu byla dost atrakce, ale už si na toho tichého blázna v čapce s kšiltem zvykli. Letos jsem svůj golfový trenažér ještě vylepšil. Natáhl jsem starý koberec na dřevotřískové desky, vyřízl díru a green je na světě. Vysypu si kyblík balónků, rozhodím je a začnu cvrnkat plochým kladívkem zvaným patr, dokud poslední nezmizí v důlku. Pak odcházím s pocitem, že už to zatracené patování děsně umím,. Sebevědomí mi pravda vydrží zpravidla jen do příštího turnaje, kde občas neproměním nejjednodušších třiceticentimetrových úderů hned několik, ale nešť.

Chodíme sem také čundrovat. Za teplých letních nocí si dcerka s kamarádkami rady ustelou spacáky opodál ohniště pod klenbou smrkových větví a spí jen tak, pod širákem. Já už se trochu bojím o klouby, takže si raději natáhnu mezi stromy síť. Usínám ukolébán houpáním a pohledem do korun jehličnanů, chráněn před slídivými pohledy chodců hustou stěnou tavolníku. Někdy se mi zdává, že jsem lovec v jihoamerickém pralese, někdy prostě jen tak vypnu a nemyslím na nic. Nikdy však nezůstávám sám, v hustém větvoví bydlí kosi, vrabci, i černobílá krasavice straka se sem tam ukáže. Na štítě domu občas posedávají hrdličky nebo drozdi, jen sýkorky se nechají trochu rozmazlovat. Těm musím každé jaro vyčistit budku na sloupu s kabely rozhlasu po drátě. To vedení už léta nikam nevede, ale nemohu stožár strhnout. Kde by ty zelenožluté chudinky bydlely. Ony nám za to na jaře ukazují, jak krmit mláďata, jak je učit létat. Až si někdy říkám, jestli bychom se od nich neměli učit.

Pozorujeme je se ženou při našem rodinném rituálu, víkendové kávičce na terase. Tuhle chvilku si obzvlášť ceníme, je zastavením v každodenním shonu, příležitostí povědět si něco hezkého. Nebo probrat důležité rodinné záležitosti, k čemuž také musíte navodit patřičnou atmosféru. Pak se naše zahrádka změní z venkovní vinárničky ve zpovědnici tajných přání, plánoviště překvapení či generální štáb budoucích záměrů. A taky vzpomínek, protože kolem smrků mají pod různě velikými kameny hrobečky všechna zvířátka, která jsme kdy milovali. Chtěli jsme, aby byla s námi zůstala napořád.

Jen naši psi mají k rodné hroudě jiný přístup. Oni na ni s odpuštěním serou. Když týden co týden obcházím trávník s lopatičkou a kbelíkem a sbírám jejich exkrementy, volává na mě soused potměšile: Tak co, urodilo se? A já mu odpovídám, ale to víš, připomínám si, jak jsem pracoval na radnici. Stejný výsledek, a ukážu mu plný kýbl.

V rohu pozemku stojí od nepaměti zděný zahradní altán, netypická kruhová stavbička se špičatou střechou a okny do ulice. Nikdo si nevzpomíná na jeho účel, býval naplněn suchou trávou a traduje se, že si sem rozbitými okennými rámy vodili vojáci děvčata. Když už mi bylo trapně, jak si všichni kolem zkrášlují své vily, jen ten oprýskaný rohový domeček pořád trčí do ulice jako vřed, otloukl jsem jej a udělal mu novou bílou fasádu. K radosti místních sprejerů. Vnitřek, ještě neomítnutý, čeká, až vymyslím ten správný účel. Možná až mě přestane bavit plahočení po světě za obchodem, otevřu si v něm trafiku. Nebo stánek s květinami.

Ale kdybych byl věřící, učinil bych z té rotundy svatyni bohů, chránících rodinný krb. Postavil bych v ní malinký oltář v podobě kuchyňské linky a nosil bych na něj pravidelně květy a oběti, aby naši věrní bůžci viděli, jak si jich vážím. "Vyklíčily nám už dvě kytičky, fialová a žlutá, víš ty z cibulek od Holanďanů, co jsme na podzim zapíchli pod okny," volala mi žena večer, když jsem po celodenním obchodování unaveně uléhal v hotelu na míle vzdáleném od domova. V tu chvíli se naše zahrada stává předmětem touhy. A očima tlačím tachometr, abych co nejdřív mohl bosky vstoupit na její anglický účes.