O naší smečce a nejhezčím dárku.

Vlastně jsem to začal já. Když děti začínaly okukovat svět, tehdy jsme ještě bydleli v paneláku uprostřed města, zbláznil jsem se do akvaristiky. Experimentoval jsem s různými druhy vodních živočichů, v obývacím pokoji si pro akvárka a nádrže skoro nebylo kam sednout a bublal jako horská bystřina. Mými největšími chovatelskými triumfy sice -už asi pro vždy- zůstanou jen přerostlá žába albín a nedorostlá sladkovodní bělice, ale jako zářný příklad pro ostatní členy rodiny to období zřejmě zapůsobilo.

Můj koníček měl ovšem i drobná úskalí. Kraba a ještěrku, co zdrhli z terária, jsme dodnes nenašli. A soused ze spodního patra by mohl vyprávět, v dobách největší slávy jsme ho dokázali vytopit i třikrát v jednom týdnu. Nezapomenu jeho pohled, když nás nedlouho poté spatřil, jak stěhujeme do bytu třísetlitrové akvárium.

Rybkaření mě za pár let přešlo, ale žena s dcerou přijaly štafetový kolík s nečekaným nadšením. V dceřině pokoji v domě, který jsme si mezitím postavili, vždy šmejdil nějaký tvoreček. Myška, křeček nebo laboratorní potkan, vcelku jedno co, jen když to nesyčelo nebo nemávalo tykadly. Výsledkem je, že na zahradě pod trojicí majestátných smrků obsekávám trávu kolem kamenů se jmény Uďa, Dolfík, Jerry a podobně. O Vánocích jim dcera hrobečky vyzdobí a rozsvítí svíčičku. Pak teprve vyrazí do světa užívat si zbytky mládí.

Malženčin desetiletý ruský chrt-barzoj řečený Bendy, ačkoliv původem aristokrat, je spíše mizera a šibal. Krade bravurně, přetvařuje se ještě lépe. V rodině se traduje jeho nejslavnější kousek z dob, kdy jsme museli pod tlakem ekonomiky pronajmout podkroví. Spali jsme dost stísněně v místnosti, odkud se chodí na zahradu, takže když jsme zalehli a na Benouška tím pádem nezbylo místo v posteli, hned si významně stoupl ke dveřím, jako že právě teď musí děsně čůrat. Kdo naletěl, jeho smůla, než dosáhl na kliku, už měl dědouška Benouška nakvartýrovaného v betli. A vyhazujte pak půl metráku.

Pětiletou fenku welsh corgi si vyvzdorovala dcera. Poté co zdolala vyznamenání v pololetí, na konci roku, přijímací zkoušky a další a další mnou vykonstruované podmínky, začaly nám chodit od různých chovatelů fotky pejsků s průpovídkami typu "Martičko, tady máš aspoň obrázek, když jsou ti tvoji rodiče takoví… Naše lstivá dceruška nám je lepila na ledničku a tam už je prostě přehlednout nemůžete. Když pak prokoukla i mou poslední lest: "tady máš peníze a kup si co chceš, třeba něco na sebe", vyrazili jsme pro štěně do Opavy. Bezva výlet. Tuhle exotickou rasu znáte nejspíš ze snímků anglické královské rodiny a kynologický slovník o ní praví, že prý je to taková malá, zrzavá, leč šíleně užvaněná liška bez ocasu. Nelhal. Je prostě slaďoučká.

Nejvýznamnější místo vůdce smečky však obsadila kočka Šmírinka, mourek velikosti nedospělého rysa a mentalitou nenapravitelné kotě. Se psy si hrála, mazlila se, ale dovedla ty dva hafany spráskat na jednu hromadu, nejspíš proto, že prostě žila v domě první. Narodila se v manželské posteli ještě na sídlišti a panelákové zvyky jí zůstaly. Spadla z čeho mohla, v životě nevylezla na strom a když se chtěla vyvenčit, utíkala ze zahrádky do bedýnky na chodbě.

Jednoho nepřítele ale přece jen měla, zpěvné ptactvo. Jakmile na jaře v čase hnízdění vystrčila čumák na zahradu, ihned na ni vystartoval nějaký černý kosák a podnikal nálet za náletem, zatímco ostatní se rozeřvali po okolních stromech tak, až nás sousedi podezřívali, jakže jim chuděrkám ubližujeme. Šmírinka vždy sklopila uši a zbaběle prchla do kuchyně, kde se u ledničky vzpamatovávala z ostudné porážky. Nechali ji na pokoji jedině, když jsme ji při odpolední kávě na terase vzali na klín. Asi proto, že s námi opticky splynula, takže ji ptáci neviděli. Což dětičky vysvětlují jízlivě teorií, že splynout s mojí fousatou vlasatou vizáží yettiho je pro jakékoliv zvíře snadnější než nesplynout.

A tvrdím, že měla jasno i politicky. Když jsem na ražbě  kolektoru vymyslel zlepšovák, abych nemusel denně těch devadesát půltunových vozů vyklápět ručně, napsali mi z vedení podniku, že jako ano, ale že ta socprc je důležitější. (poznámka pro šťastnější generace: socprc = brigáda socialistické práce) A zaslali mi přihlášku. Kočička si na ni lehla, protáhla tlapičky, vytáhla drápky a…Poslal jsem rozdrápané lejstro zpět se slovy, že s vyjádřením své kočky souhlasím. Získal jsem tím mezi kolegy kopáči značnou popularitu a obdiv, ale to se mi to frajeřilo, když jsem věděl, že ty vozy stejně někdo vyklápět musí. Horší práce už tam nebyla.

Šmírinka prodělala víc těžkých operací a úrazů, než obě děti dohromady, díky čemuž si teď tykáme s půlkou okresní veteriny. Když jí kočičí pánbíček vloni na podzim sfoukl po čtrnácti letech svíčku, bylo na bíledni, že místo jejího odpočinku bude také pod nejmohutnějším ze smrků. Stloukl jsem ji rakvičku, dostala do ní svou peřinku a nějak jsem v tom rozpoložení přehlédl, že ta bedýnka dosahuje rozměrů půlky almary. Čímž jsem pro následující tři hodiny získal příležitost zapomenout úplně na všechno, včetně smutku. Naše parcela leží na setsakramentsky tvrdém podloží.

S rukama rozedřenýma do krve jsem hodil poslední lopatu, upravil drny a přivalil kámen, totálně na doraz. Doploužil jsem se se ženou do zahradní hospůdky v sousedním bloku, objednali jsme si pod lípami dvě černá piva a vzpomínali, co za radosti i nezbednosti nám naše kočičí kámoška natropila. Buleli jsme u toho jak želvy, až to číšník Karel psychicky neutáhl, postavil před nás dva fernety a povídá:"Hergot, vy dva se tváříte jako na funuse!"

Ono by se řeklo, bylo to jenom zvířátko, ale po tolika letech jako by zmizel kousek domova. Najednou to její ometání a vrnění schází, člověk se ohlíží, že je někde jenom schovaná a určitě za chvíli vyleze z jedné ze svých oblíbených skrýší, no určitě to znáte. Zvlášť žena smutek nesla velmi těžce a její deprese, pracně zahnané do podpalubí prášky a rodinnou harmonií, začaly opět vystrkovat růžky. Přemýšlel jsem, jak pomoci, ale přivézt nové kotě před čelisti našeho starého zabijáka by bylo stejné jako ho rovnou skrmit. Vybruslil jsem slibem, že hned jak to bude možné, až jednou Benoušek…, ale to její bolest příliš nemírnilo.

Lámal jsem si hlavu, přemýšlel a hledal, až jsem našel v křesle, které Šmírinka ničila nejraději, zaťatý její ulomený drápek. Opatrně jsem ho vypreparoval a vyčistil. Kamarád umělec pak vyřezal z tmavého ebenu malinkatý kočičí ksichtíček, zezadu ho vydlabal, zasazený drápek přelepil průhlednou slídou a celé pověsil na řemínek. Kukadla vymaloval fluorescenční barvou, která po nasvícení jasně svítí. Každý večer když se ke mně žena před usnutím skloní, hledí na mě z jejího hrdla zeleně rozzářené krásné oči naší Šmírinky.