|
Jak se překládá poesie – Pokračování 10
3
NAD HLINÍKOVÝMI KŘÍDLY,
nad cisternami, nad radary
oděnými ozvěnou,
nad plochou, která svítí jak
padající blesk,
křičím, maje na předloktí
svůj zaprášený plášť:
- Cestujte letadly!
Hoďte za hlavu starosti své
neodbytné.
Vezměte s sebou jen úsměv, či vůni
nějakého květu.
Jestli jste zapomněli svůj plášť,
pak za večerů chladných
se můžete přikrýt
pláštěm nebes.
Zanechte mezi hvězdami
životopis svých nejl epších let.
I kdybyste shořeli – žádná škoda.
Před očima zamilovaných
zasvítíte
jako padající hvězda…
Odhozen v nekonečnu, chápu,
že jsem jen smítkem
v hrsti větru,
že vesmír mi dává –
jako pampelišce – život,
krátký okamžik –
a mám chuť z letadla východem z nouze
své žalostné sebevědomí
vyprovodit kopancem.
Z výšky svět vypadá strašně reálně
a všechno na svém místě stojí.
Hle, ten básník – osudem odhalený,
co svá vyznamenání čistí od prachu
a vřavy lidské
(později je budou za ním na podušc e nosit
k hromádce země vyschlé),
náhle mi připadá jako hrachové
zrnko v trávě –
poprvé vnímám jeho skutečný vzrůst.
… A nebe sténá rozepjaté
na černém kříži letadla
a kapky jeho krve – tmavočervené –
na zem, na spící svět stékají.
Žena, sedící vedle mne,
se usmívá: “Jak překrásně dnes hvězdy padají!”
Jak krásně, skutečně…
Utrpení mne vždy nutilo
sahat po peru.
Utrpení – a velmi zřídka –
radost.
V jeho skořápce se rodila
perla, protože
v bolesti je okouzlení.
Skutečná hloubka. Bytí.
Byl jsem vděčen za chvíle,
kdy
rty jsem měl bolestí rozkousané
a jako slepec se držel
šatu nějaké
pravdy či touhy.
Byl jsem vděčen i později,
kdy verš nadzdvihoval svými kořeny
příkrov duše –
později, kdy mne objímalo
kosmické ticho světa…
Mám jizvy od cizích i své –
k čemu je mi další zlato!
Hvězdy, přijměte můj prach
do své zářící prsti!
… A nebe sténá rozepjaté
na černém kříži letadla…
4
ŽIL VE VLASTI
KOPERNÍKOVĚ jeden astronom,
rezavý jako písek biblických
pouští.
Ačkoli v dětství neměl nikdy
neštovice,
jeho tvář byla rozryta –
stopami padajících hvězd, -
protože všechny noce
svého života vzhlížel k nebi.
Kde zůstaly schody k jeho domu?
Proč mne vedete do Osvětimi
do síně protéz?
Neměl děti a osvojil si
jedno děvčátko.
Dal mu hvězdné jméno Kasiopea.
Večer mu rozestýlal Mléčnou dráhu,
ráno ho probouzel zvonkem
Jitřenky –
protože jeho budík se řídil
též hvězdným časem.
Kde je to děvčátko?
Proč v jeho střevících
zbyla jen hrst nebeského prachu?
Byl invalida. Protéza skřípala
cestou ke smrti.
V kostech mu hvízdal
písek biblických pouští.
Plameny ho objaly. A dým
do modravého blankytu
vepsal tichý dopis hvězdám.
V jeho prachu zůstal malý střípek
roztavené vzpomínky na Kasiopeu.
Dnes jeho dřevěná noha trčí
z hromady protéz –
a hledá oblak, po kterém by vystoupila
na nebesa…
5
JEDEN BÁSNÍK KDYSI ZVOLAL:
“Vesmír je můj!”
Naivní dobyvatel! Asi byl
příliš mlád,
nebo neměl ještě v duši
ani jednu jizvu.
Nemám rád výzvy. Probodávají mne
jejich hlučná slova.
Podobají se hřebům připraveným
pro ukřižování.
Proč zavírat hvězdy do klece,
aby tam plápolaly
jak pomatení kanárci?
Lépe je přejít po nich
jak po kamenech v řece –
z jednoho na druhý břeh nebe –
říci jim: “Dobrý večer! ”,
a zeptat se jich, zda jim není chladno
za zimních nocí…
Jeden podzimní večer
jsem seděl venku a díval se k nebi –
jak peříčko jsem mizel v modravé
hloubce bez dna.
Nejmenší hvězdič ka, jistě sotva
školačka,
se snažila zahlédnout mezi zemským
prachem
pokořitele vesmíru.
Protírala si oči, slzící samým soustředěním
a nic se jí nepodařilo objevit…
| 
