|
Jak se překládá poesie - Pokračování 3
Tři další básně, které budou následovat, jsou od různých autorů, svým obsahem a povahou jsou velmi odlišné, ale všechny mají společné to, co mne, kromě zaujetí jejich obsahem, vyprovokovalo je přeložit. Je to opakování úvodního tématu, ať už v původ ní, nebo v pozměněné podobě, na konci básně nebo sloky. Druhá z nich, Javorovovy Arméni, se mimo to podle mne řadí k básním výrazně angažovaným svým obsahem, přinejmenším v době svého vzniku. Dává nám ucelenější obraz o Javorovově opravdu všestranném zaměření. Její překlad je také nejstarší, z té první javorovovské vlny.
Překlad Davidkova je z posledních dnů (samozřejmě tehdy posledních dnů, v době kdy jsem tento soubor dávala dohromady, což je dost dávno).
První, Vanšenkinovu báseň, jsem překládala asi před deseti lety a kromě toho, co má společné s ostatními dvěmi, obsahuje ještě jednu zajímavost. Já tomu říkám písňový námět. Najednou se tu mezi dlouhými verši objeví podstatně jednodušší:
Voda, voda,
samá voda!
Voda, voda,
šumí voda…
S podobným vybočením, které mi připomíná zjednodušený a čistý nápěv lidové písně, a které podle mne na okamžik odlehčuje celou báseň, se setkáte ještě v Davidkovově Nebeské poemě, která se objeví někde dál. Jak jste již jistě pochopili, je to opět jeden z momentů, který mne provokuje k překládání.
Konstantin Vanšenkin
Jak jinak provázíme lodě?!
Ne tak, jak vlaky ze stanic.
Vždyť nelze přirovnati k vodě
dva úzké pásy kolejnic.
Jímá nás zvláštní rozrušení,
nad tím, že nejsme na zemi.
A delší zdá se rozloučení,
když odplouváme na lodi.
Voda, voda,
samá voda!
Voda, voda,
šumí voda…
Jak nevzpomenout všechno znova,
můstek už nespojuj nás.
Až na samotném konci mola
ty stojíš, jen se usmíváš.
Ta kolébavá, šplouchající
voda i nás dva rozdělí.
A jsme si náhle tolik blízcí,
jak nikdy dřív jsme nebyli.
Zvolna se ztrácí do daleka
přístavní hráze rovný val.
Jak důležité je, cos řekla,
i co já nazpět zavolal.
Ne, nelze přirovnati k vodě
dva úzké pásy kolejnic.
Jak jinak provázíme lodě;
ne tak, jak vlaky ze stanic.
Javorov
Arméni
Vyhnáni prokletím, úlomek mizivý
lidu, jenž hrdinstvím proslaven byl,
zrozeni matkou, jež strádala v otroctví,
stali se obětí proslulých chvil.
V cizině sešli se, daleko od vlasti,
v pokoutných hospůdkách opilí jsou.
Pijí snad proto, že srdce je propastí,
zpívají, jako když na pohřeb jdou.
Opilí… Opilost nejlépe pochopí
křivdu, ať přestálou, či z dnešních dní,
v šumícím víně ať vzpomínku utopí,
zdravý duch v rozbité hrudi ať spí.
Hlava se nachýlí a z ní se vytratí
trpící pohled, jejž nesmazal čas,
a těžko uslyší v opilé závrati,
jak matka k synům svým pozvedá hlas.
Jak stádo před dravcem všude se toulají,
odevšad vítr zas žene je pryč,
otrokář běsnící nikde klid nedá jim,
nastálo nad nimi pozvedl bič.
Matku-vlast nechali v krvi utopenou,
v plamenech nechali otcovský krb,
nikdo je nevítá dalekou cizinou;
jediná cesta je – krčma a smrt.
Zpívají…A jejich píseň je šílená,
to proto, že srdce rány jim rvou,
a zloba vyhání, přidána do vína,
jim slzy do očí náručí svou.
Žluč už jim přetéká ze srdcí raněných,
horečka hlavu jim zalévá tmou,
když blesky jim srší z očí zkrvavených,
a duše, ty po pomstě strašlivé mrou.
A bouře sněhová jakoby provází
píseň, nad kterou by zoufat měl svět,
tu píseň divokou, spoutanou provazy
vichřice, která ji unáší vpřed.
A stále strašněji nebe se potácí,
čím dál víc mračí se studená noc
(jak srdce vyhnanců do písně krvácí),
a bouře přidává k ní svoji moc.
Pijí a zpívají… Úlomek mizivý
lidu, jenž hrdinstvím proslaven byl,
zrozeni matkou, jež st rádala v otroctví,
stali se obětí proslulých chvil.
Bosí a odraní v daleké cizině
v pokoutných hospůdkách opilí jsou.
Pijí a topí svůj smutek ve víně,
zpívají, jako když na pohřeb jdou.
Lermontov
Romance
Do boje teď vydáváš se,
nad mou prosbou pozastav se.
Vzpomeň si na mne.
Až tě přítel zradou klame,
až tvé srdce bít přestane,
duše tvoje náhle zvadne,
v té dálce temné
vzpomeň si na mne.
Jestli hrob pak ukáže ti
ten, kdo bude vyprávěti
večer u ohně
o děvčeti oklamaném,
zatraceném, přezíraném,
ty, který‘s byl mým přítelem,
v zemi neznámé
vzpomeň si na mne.
Minulost, jíž nelze spatřit,
až tě najde, bude tížit
tvé sny pochmurné;
až uslyšíš pláč loučení,
píseň lásky, touhy steny,
či jiný zvuk toho znění…
byť jen ve snu svém
vzpomeň si na mne.
Davidkov
* * *
Ten, kdo se vydává na cestu,
vůbec nic s sebou neodnáší,
jen v nás, jak ve vyhaslých ohništích,
kroky – uhlíky – jsou bez hlesu.
Však když se vrací znovu k našim snům,
dostává snad klíč od dešťů,
probudit aby mohl celý dům,
ten, kdo se vydává na cestu?
Zašumí nemilosrdný sníh,
po okenních sklech ho kreslit bude
a on, pak jako stín tiše pluje,
tichý, bez cíle – na druhý břeh.
Zmámí nás prostory bezbřehými,
tma a mráz jsou spleteny v nich,
a nad otázkami tajemnými
zašumí nemilosrdný sníh.
Milí čtenáři, jestliže jste při čtení vytrvali až sem a hodláte pokračovat, tak už vám musí být zhruba jasné, co mne u jednotlivých básní nutí je překládat. Pokud ani vám nejsou tyto důvody proti mysli, tak vás s největší pravděpodobností následující báseň P.K.Javorova ohromí a okouzlí právě tak, jako kdysi ohromila a okouzlila mne, i když při tom nemusíte mít nutně překladatelské ambice. Díky formě, která podle mého názoru několikrát umocňuje obsah, považuji tuto báseň snad za nejdokonalejší, jakou znám. Kdyby Javorov nikdy nenapsal nic jiného, stejně bych ho, díky Dvěma překrásným očím, považovala za jednoho z největších básníků všech dob.
Ale dost slov mých, a přečtěte si slova Javorovo va.
Javorov
Dvě překrásné oči
Dvě překrásné oči a duše dítěte.
Oči plné snů, hudby a paprsků.
Nic nechtějí a neslibují na světě…
Mé srdce tě prosí,
dítě,
mé srdce tě prosí!
Starosti mé a zlosti
tvé oči zítra pošpiní
nánosem hanby a hříchu.
Nánosem hanby a hříchu?
Tvé oči jím nepošpiní
starosti mé a zlosti.
Mé srdce tě prosí,
dítě,
mé srdce tě prosí…
Nic nechtějí a neslibují na světě!
Dvě oči mých snů, hudby a paprsků.
Dvě překrásné oči a duše dítěte.
| 
