Paříž..

je úsměv Mony Lisy

i slzy Quasimoda.

Nevinnost pod tíhou lásky zavěšená

na Pont de l’Archeveché,

i neřest skrytá v uličkách u náměstí Pigalle 

.. tam, kde červená patří kabaretu

a zrzavé holce ztracené v čase

na schodech na Montmartre.

Přestože hvězdy v odrazech skel La Defénse 

nenávratně mizí, 

půlnoc ještě přede na oknech 

.. to v zádech výčitky ji tíží.

Před bouří nedá se spát, 

tak s druhou lahví vína zkouším na schodech Grande Arch ti psát, 

že konec hledat mohla bych po celém světě

a nebyla bych mu blíž 

.. ale ani dál.

S nedělním ránem nezbývá, 

než prstem nakreslit si vlastní slunce nad stanici Cité

a pochyby prodat pod cenou na trzích, 

do sklenice s medem skryté.

Však ještě nejsem Pařížankou s náručí čerstvých tulipánů, 

tohle espresso navždy bude nedopité.. 

Naše stopy zmizely, jen srdce zůstává 

poklidně sedět si v kavárně 

na Champs-Élysées..