Zas další večer

sešněrovaný černým korzetem

v pomalých rukou cizince

zlátne do medu

nekončících komplimentů.

Přesto už v rozích

stéká mi

jemnoslaně do vlasů.

Dávno chtěla jsem odejít,

tak další sklenku pozvedám

k nemožně bledým rtům.

Snad trochu rubínové

z lahve vína

pomůže mi předstírat

víc zájmu o život.

 

Když z povinnosti

naškrobená rána dál provlékám

knoflíkovými dírkami přísně oddělených samot,

v hloubkách pozůstalých zdí

zoufalým šílenstvím

nemilosrdně hlasitě si odbíjím.

Vracím se v půli únikových cest,

odtrženým kyvadlem 

barevnost stěn kolem sebe 

vztekle marně rozbíjím.

Jen zastavit to,

zastavit, zastavit, zastavit

výsměšné údery

v tazích srdce

neumím.