Po paměti ránu
kreslím prsty známou tvář,
ještě na provázcích cizinky
zavěšená jsem,
když dutost dní poslušně si oblékám.
Teprve po setmění zneklidní mí vlci,
o kořist se začnou rvát.
Hedvábnou srst
dráždí jim petrolej noci,
co nosím po kapsách.
Prázdný byt je nepřítel..
genius loci.
Tak s ozvěnami reality
vracíme se po svítání,
když ani otázky
už nikde nejsou k mání.
Ale která vlastně byla ta poslední?!
Terapie černé
vydatně ilustruje krátkou metráž snů,
unavená intenzitou pozorností
dál zapomínám směr.
Kam chtěla bych,
měla..
kam tedy vůbec,
obtočená konfetami,
letos vykročím.
Dosud jen neúspěšní vymítači
zoufale střídali se ve dveřích,
snad cosi ve mně nezemřelo,
že pořád křičím ze spaní,
zatímco krajina
vytrvale kolem mizí.
A brzy bude konečná… |