|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"VII. - "Věda a spiritism."
... nevtělené Bytosti vypovídají, 2.pol. 19.stol.- část 15
"-Mnohým lidem jest odpor učených společnosti ne-li důkazem, tedy aspoň vážnou opačnou domněnkou. Nenáležíme k těm, kteří ozývají se proti učencům, vážíme si jich naopak a cítili bychom se velmi šťastnými, kdybychom se k nim počítati mohli; ale jejich mínění nemůže býti ve všech případech neodvolatelným rozsudkem.
Jakmile věda vystoupí z oboru materielního pozorování jevů, jakmile počne jednati o tom, aby tyto události určila a vyložila, ihned se otevře pole různým domněnkám; každý se staví svou teorií, pro kterou chce získat převahu a již pak tvrdošíjně hájí. Což nevidíme denně, jak to nejrůznější mínění jest hned schvalováno a hned zase zavrženo? Není-li brzo jako absurdní blud a hned potom jako nesporná pravda prohlášeno? Fakta jsou pravým kriteriem našich úsudků, fakta jsou neodvolatelným výrokem. Kde fakt se nedostává, tam pochybování jest míněním moudrého.
V případech zřejmých zasluhuje mínění učenců opravdové víry, poněvadž je znají více a lépe než prostý člověk; ale pokud se nových zásad a neznámých případů týče způsob jejich nazírání jest vždy jenom hypotetický, poněvadž nejsou více než jiní předsudků prosti; ano řekl bych, že učenec má snad více předsudků než jiný, ježto přirozená náchylnost ho k tomu vede, aby všecko podrobil názoru, který již přijal: matematik nezná jiného krom algebraického, chemik vztahuje vše na činnost prvků atd. Každý člověk, jenž se specializoval pro jediný obor vědy, připne k němu všechny své myšlenky; vyveďte ho odtamtud, a on často zmalomyslní, poněvadž chce vrhnouti všecko do jedné a téže nádoby. Toť důsledek slabosti lidské. Poradím se tedy rád a s celou důvěrou s chemikem o analytické otázce, s fysikem o elektrické a s mechanikem o hybné síle; ale oni mi dovolí, bez újmy na vážnosti, kterou jejich specielní věda vyžaduje, že si nemohu vážiti jejich záporného náhledu v otázce spiritismu, aspoň ne více než úsudku nějakého stavitele v otázce hudební.
Obyčejné vědy zakládají se na vlastnostech hmoty, které se mohou zkoumati a dle libosti rozmnožiti; jevy spiritické povstávají z činnosti inteligencí, které mají svou vůli a které neustále dokazují, že nepodléhají našim vrtochům. Pozorování nemohou se tedy díti dle téhož způsobu, ale vyžadují zvláštních poměrů a jiného východiska; chtíti je podrobiti obyčejnému postupu výzkumnému, bylo by ustanoviti analogie, jichž není.
Vědě, vlastně tak zvané vědě, nepřináleží tedy pronést úsudku svého v otázce spiritismu; není to její úlohou, jím se obírati, a její úsudek buďsi již jakýkoliv, příznivý nebo nepříznivý, nemůže míti váhy. Spiritismu jest výsledkem osobního přesvědčení, které učenci mohou míti jako jednotlivci, jež jest však neodvislé od jejich vlastností jako učenců; ale chtíti v této otázce podrobiti se vědě, bylo by tolik, jako dáti rozluštiti existenci duše nějakému shromáždění fysiků neb chemiků. A skutečně, spiritism pozůstává v existenci duše a v jejím stavu po smrti; jest tedy nanejvýš nedůsledno mysliti, že některý člověk musí býti velkým psychologem, když jest velkým matematikem anebo slavným anatomem. Anatom, pitvá-li tělo lidské, hledá duši a když jí nenalézá pod svým nožíkem, jako tam nalezne cévy, nebo proto, že jí nevidí zmizeti jako nějaký plyn, soudí z toho, že není – stavíť se na stanovisko výlučně materielní. Následuje z toho, že má pravdu proti všeobecnému mínění? Nikoliv! Vidíte tedy, že spiritism není z oboru stávající vědy.
Až bude spiritická víra mezi lidmi rozšířena, až bude masami přijata – a tato doba není příliš vzdálena, soudíme-li dle závratné rychlosti se kterou se šíří – pak tomu bude tak, jak tomu bylo při všech nových ideách, jež narážely na odpor: učenci se poddají očividnosti; budou k tomu váhou jevů přivedeni jednotlivě. Dosud jest nevčasno, vytrhovati je z jejich specielních prací, abychom je přinutili obírati se dosud pro ně cizím studiem, které nepatří k jejich povolání, ani nestojí v jejich programu.
Prozatím zapomínají ti, kteří bez předcházejícího a důkladného prozkoumání látky záporně se vyjadřují a každého v posměch uvádějí, kdo není jejich názoru, že tomu také tak bylo skorem při všech velikých objevech, které člověčenstvu ke cti slouží; vydávajíť se v nebezpečí, že jejich jména rozmnoží seznam slavných zavrhovatelů nových ideí a že budou připsána k těm údům učeného shromáždění, které roku 1752 přijalo s ohromným smíchem Franklinův spis o hromosvodu, považujíc jej za nehodna, aby byl připojen k předlohám, jemu podaným, nebo k onomu druhému konciliu učených, které připravilo Francii o dobrodiní prvního parního námořnictví, vyhlašujíc systém Fultonův za nepraktický sen blouznivce; a přece to byly otázky jejich oboru. Jestliže tedy tyto společnosti, které měly ves svém lůně výkvět učeného světa, měly pro myšlenky jim hned nepochopitelné jen posměch a pošklebky – které několik let později převrátily vědu, mrav a průmysl, jak možno doufati, že otázka pracím jejich cizí obdrží více přízně?
Omyly některých učenců, pro jejich památku smutné, nemohou je zbaviti naší úcty, kterou si v jiných směrech získali; což jest však třeba oficielního diplomu k zdravému rozumu a což jsou mimo akademická křesla jen hloupí, nevědomí a nesmyslní lidé? Popatřete na přívržence spiritického učení – nalézáte mezi nimi jen ignoranty? Mezi tím nesmírným počtem zasloužilých lidí, kteří se jemu oddali? Můžete jejich víru jen tak zavrhnouti jako víru starých bab? Povaha a učenost těchto velikánů (Viz Em. Pospíšila „Světlo do tmy".) přece zasluhuje, aby se řeklo: Poněvadž tací lidé učení toto potvrzují a houževnatě hájí, pak musí aspoň něco pravdy v něm býti!
Opakujeme ještě jednou, kdyby jevy, kterými se obíráme, byly se omezily jen na mechanický pohyby těles, pak by zkoumání fysické příčiny patřilo do oboru nynější vědy; ale jakmile se jedná o manifestace kromě známých zákonů, pak se vymykají kompetenci materielních věd, neboť nedají se vysvětliti ani ciframi ani mechanickou silou. Když se objeví nový fakt, který nepřísluší žádné známé vědě, pak musí učenec odvrátiti svůj zrak od ní a musí si říci, že jest to proň nové studium, které se nemůže díti s předpojatostí.
Člověk, který považuje svůj rozum za neomylný, jest velice blízek omylu; i ti, kteří mají nejfalešnější idei, spoléhají na svůj rozum a proto zavrhují vše, co se jim zdá býti nemožným. Ti, kteří svým časem zavrhli podivuhodné vynálezy, jimiž se lidstvo honosí, odvolávali se na tohoto soudce, když je chtěli zatratiti; to, co se rozumem nazývá, jest často zakuklenou pýchou, a kdokoliv se má za neomylného, považuje se za rovného Bohu.
Obracíme se tedy k těm, kteří jsou moudří, aby nezavrhovali toho, čeho neviděli a o čem se nepřesvědčili a kteří, uvažujíce o budoucnosti dle minulosti, nevěří, že člověk dosáhl nejvyššího stupně vědomostí, ani že příroda řekla své poslední slovo."
... pokračov. - část 16."
"Pozn.: citát - úryvek; -překlad cca z roku 1922, tudíž volně šiřitelné ."
|
|
|
