Jako ostrůvek v moři,
zapomenutý,
sám.
V pozadí malý srub pomalu hoří,
pod jeho okny
umírám.
Ještě nedávno,
kdy "samota" byl jen výraz pro domov,
nebo pro román,
tak starý
román beze slov,
kdy chmýří ještě nelétalo pozpátku,
vyprávěl jsem ti do tmy
naši pohádku.
A ty ses zavrtala do peřin,
bojíc se,
ve své mou ruku,
až myslel jsem, že ti uvěřím
při každém zvuku.
A potom ráno
nechalas zmizet strach,
pomalu, do nebe
na strunách.
Ostrůvek na moři,
nezapomenutý,
bezvýznamný, ale křížek na mapě.
Osude krutý,
proč jsi mi vzal i to poslední?
Důlek na její půlce postele,
nádechy, výdechy, vzdechy
nesmělé,
vryté do stěn,
na půdě andělé
šramotí svými křídly o dřevěný krov.
Smazali ze všech map poslední zbytek,
skončili román
beze slov.
Jiskra a plamen bez výčitek,
v pozadí smutný dům pomalu hoří,
andělé vráží do okenních sítěk.
A já tu pod okny sedím sám,
jako ostrůvek v moři,
neznámý,
zapomenutý.
Jak snílek na jeho konci
umírám.
|