|
Tu rýhu,
již nám do mozkové kory
vzájemně vyryly jako dva meteory
někdější žhavé city,
mraky antihmoty,
když srazily se mezi ploty,
aby nám po explozi,
vypařeny ve vesmírné dáli
hroznou spoušť v myslích zanechaly,
trosky a zříceniny, ohořelé vraky,
Lidice, Hirošimu, Nagasaki,
ten kráter vyhloubený na tisíce let,
abych ho nemusel už obcházet,
slézat a překonávat,
dřít si o něj duši
o břity ostřejší než skály na Venuši,
ne!,
řekl jsem si, dost, už na to seru
a zbytkem vůle jako lžicí buldozeru
jsem pracně zahrnul tu díru
vším, co po tobě mi zbylo,
poznáním o čemže to vlastně celé bylo,
hořkostí, steskem, pohrdáním,
o co šlo vlastně nejvíc:
přes mrdání si chytit ptáčka, lépe živitele,
poskoka, sluhu, hračku do postele…
..jak říkám: samé svinstvo, marast, bláto
zkrátka jsem zahrnul svůj rigol bolestivý,
není to hezký ani spravedlivý,
snad ani pravda…
…ale pomáhá to!
| 
