Chtěl bych ti napsat báseň,
která by tě vzala za ruku
a odvedla tě od okna,
u něhož na mě nešťastně čekáš,
která by s tebou držela
konec lana, jež tě ode mne odtahuje
a táhla by s námi
tátou, mámou, klukem, holčičkou, pejskem, kočičkou a myškou,
až bychom přetáhli,
která by ti dokázala změnit
nekonečné chvíle čekání
na hezké chvilky těšení se a naděje,
která by tě přesvědčila,
že mé polibky, doteky a touha nejsou předstírané
a která by nás vrátila do dávných časů,
kdy muž vyjížděl do boje pod korouhví se znamením svého rodu,
(hokejový dres takové znamení nezná
a muž musí do boje, protože je muž)
která by ti vysvětlila,
že na rozdíl od Wolkerovy básně
nechci jednu lásku zabít
ani na druhou zemřít,
protože jsem je dosud
jako společné nosníky
mostu přes rozbouřené vody
nerozlišoval,
která by byla veselá, protože smutku je dost,
ale zase ne příliš, aby nebyla lehkomyslná,
ale neumím to,
protože naše
nejlepší
a společná
báseň
už je dávno napsána,
modrooká
spí ve vedlejším pokoji
s kočičkou v náručí.
|