|
| |
 |
|  |
Do těch dveří se mi teda moc nechtělo. Ze sluníčka. Venku je konečně tak
krásně. Léto přišlo dřív, a tak jsem se mohl utápět v pálivých paprscích už
na začátku května. Lidé polehávali všude, kde se zelenal alespoň malý
kousek travnatého koberce. Na lavičky se málem stály fronty... Ale já musel
do nemocnice.
I v nemocničním areálu bylo hezky. Ti co mohli chodit, toho náležitě využili
a ploužili se po chodnících zaklesnutí do sebe. Šťastní. Pod zelenými
stromy byl příjemný stín, vánek šustil v korunách. Dalo se dýchat jako po
bouřce. Ale pak se chodník stáčel nahoru k velké budově. Do kopce. Jakoby
mi oznamoval, že dál už to tak hezké nebude. Na tenhle chodník svítilo
slunce úporněji, pálilo malé loužičky asfaltu a vůbec, bylo nepříjemné a
dotíravé. Nahoře jsem se zastavil u velkého proskleného vchodu, nechal jsem
vyjít všechny lidi. Nespěchal jsem. Nechtělo se mi tam.
Ale pak jsem přece jenom vstoupil do dveří. Přivítala mě temná hala,
prodavač u vchodu mě chvíli nutil, abych si koupil jeden bulvární plátek.
Odmítl jsem ho a on se vrhl na jinou, přístupnější kořist. Ozvěna. Schody
nahoru.
Na nich jsem byl ke své radosti zbržděn staříkem, který se ploužil rychlostí
dva schody za minutu. Jen jsem se na něj nedíval. Dalo se to vydržet. Měl
modrý ústavní župan a v paži měl zapíchnutou stříkačku. Hekal. Schůdek po
schůdku jsme se pomalu belhali do prvního patra. Po deseti minutách se
stařík s únaveným úsměvem na tváři sesypal do křesla a umřel.
Nechtělo se mi být svědkem posledních chvil cizího člověka. Dnes. Ani jindy.
Nejsem krkavec. Nejsem z davu. který se přišel podívat na následky
autonehody. Pokračoval jsem dál. Za sebou slyšíc vzrušený hlas sestřičky.
Vzlyky. Nezkušená. "Pane doktore, pojďte prosím vás na chvíli." Dunivé
kroky. Šepot.
A pak už jsem byl moc daleko. Pomalu jsem se blížil ke dveřím bloku, kde
jsem měl po příštích pár týdnů trávit své volné chvíle. Každý den bolestivé
vyšetření. Přísná dieta, klid na lůžku. A kolem mě cizí lidé na postelích,
neklidně se převalující. Mohou kdykoliv odejít, jako ten na těch schodech.
Přede mnou. Na řadě. ?
Z proskleného vchodu do bloku I nešlo žádné světlo. Jakoby tam bylo
zhasnuto. Z boku do mě pražilo slunce, ale tam byla úplná tma. Kam nechodí
slunce, chodí lékař. Jeden z nich přede mnou otevřel a přidržel mi dveře.
"Prosím" zazubil se, jakoby si byl vědom věcí příštích. Vklouzl jsem
dovnitř, on prolétl vedle mě, zatočil do prvních dveří nalevo a na někoho
zvesela zařval: "Zavolejte Bóďovi, že máme exitus, je na křesle před blokem
I, jé já mám hlad, Terezko, udělejte mi alespoň kávu!". Cynik.
Šel jsem dál. Na příjem. Zrovna byly návštěvy. Kolem korzovali lidé. Ti
nemocní a ti zdraví. Ti nemocní byli rádi, že za nimi jednou za měsíc někdo
příšel. Ti zdraví měli radost, že tu nemusí zůstat a za chvíli vypadnou. Já
jsem neměl radost.
Dlouhá úzká chodba. Dveře od pokojů otevřené. Vzrušená konverzace za nimi.
Ostrý pach sušenek. Jakoby je někdo nadrobil do ventilátorů. A všechno tak
tmavé. Nedostatek světla ubíral tomuto kousku světa barvu. Všechno šedivé.
Zakašlal jsem. Před dveřmi příjmu. Postával jsem tam dlouho. Jako bych sem
patřil. Jako bych zvažoval další krok. Budu po něm moc vyčerpaný, třeba
spadnu. Ale já už kroky nepotřeboval. Pomalu jsem natáhl ruku a třikrát
potichu zaklepal. Dveře zavrzaly...
Ležím v malé místnosti na rohu budovy. Slunce sem svítí jenom asi čtyři
hodiny denně. Vím, že na druhém konci jde vidět až dál. Až tam, kde lidi
polehávají po travnatých parcích a hádají se o lavičky. Tam kde se léto
trošku předběhlo a pohladilo zemi hřejivými slunečními paprsky. Tam, kde je
vzduch jako po bouřce. Tam, kde lidé chodí po schodech rychle a neumírají
vám před očima.
Trochu jsem se zvednul a syknul bolestí. Přes rolety jsem zahlédl jen
šedivou oblohu a vrchní část jeřábu. Hluk ze staveniště už můj mozek
automaticky ignoruje. Upadám vyčerpán naznak a zavírají se mi oči. Pláču.
Před chvílí byla vizita, na které mě odsoudili minimálně na rok.
Nepodmíněně.
|
|
|
