štětečce
I
Čtenáři, odvrať se od příběhu lásky! můj milý, zmítaný přesýpacími mlýny s víry splývá, spí, můj milý jeho dech syčí mi v zádech jeho píšťalu vítr vdech
můj milý, který se mi slíbil dnes modré z nebe na své rty snes
II
V místech, kde převozníka sebralo spiknutí kání jež zosnovala meluzína ve stojatých vodách, kde po kolena topoly stály včera ale listí - přesýpací jakoby vzplál na vodě petrolej
III
Tam teď pramice těká tu, kterou on čekal, že vytáhne na břeh a pak ji spálí sníh
jenže se nedočekal snad se obával že řeku zasklí tání a že za rozbřesku praskne obzor krví jež by byla její její líce byly by pak kry
IV
Ale byla mlha, poplivala břeh poloostrov sšitý z molů jeho střev napnutých jako stěžně vraků které oponovaly si strachu ze zlověstných mraků
V
Když páru nad hrnci tušení rozkrojila loďka bez ženy jejíž siluetu obtahuje tep a s převozníkem že by hnětli spolu hřbet řeky, jíž plíce pletly teď a teď, snad svedl by i věčnost vtěsnat do věty kterou měla šeptat ona:
"Jseš to ty?"
VI
Jenže to jen mlze cíp ustřihly kruté víly tak Ohře hrdla ovíjí
předtucha, že by mu v krasové jeskyni louči zhasil zbloudilý netopýr
VII
To není loď, ale rakev z prken toho mola a v ní ona - vesla překřížená na prsou
a převozníka toho sebral kání sbor ... ne, už ne!
a tak skočí tam, kde Ohře vře nejvíc rozpřáhl ruce pro pevninu
VIII
Ona ale v bílém na druhém břehu stála zády tomu všemu jednou nohou vykročila k běhu ale druhou ... chtěla říci:
Proboha, odvraťte se od příběhu!
|