Úplněk brousí si zas zuby na můj spánek,

rafička u trojky má téměř ustláno,

svítání rozbaluje za okny svůj stánek

a hvězdy po šichtě se těší na ráno,

tou dobou psávával jsem ti vždy drobné vzkazy

o touze palčivé, lidské až nelidsky,

o letním setkání na jihočeské hrázi,

jež spojilo nás (psal jsem) na vždycky.

Úplňků mnoho nacpalo si nácka

při nočních žranicích na úkor usínání,

dost bylo toho, co jsem sám si zpackal,

hodně, moc, příliš...

…až teď znenadání

bez šance na odpověď, v roli samotáře

jsem volnost noci pozdní dal,

v polosnech po tvé tváři  pátrám

marně  (bez tvé tváře…),

jak po polární záři na Sahaře...

…a úplněk už skoro dosnídal.