Svírá mi smutek hrdlo,
vidím zpustošenou Zemi,
bolest jitří nitro,
když Tě Bože prosím
o její uzdravení;
a místo v srdci je prázdné.

Nelásku v srdcích cítit musím,
pohledy lidských očí
pod nimiž uvadají květy.

Proč? – se ptám,
prosím Tě Pane
o lásku kouzelnou úmluvu dobra;
pokorně, slyšíce prosby i modlitby předků;
Písmo, zšedlé časem,
a nyní Tebe Pane beze slova.

Vnímám trýzeň prošlých časů
hlava mi praská, pod výkřiky jejich bolesti
jen na chvíli zřím zrození, smrt i krásu,
v jediné chvíli – chvíli radosti.