Ještě mi slunce z bílých horských strání
do očí svítí, usnout brání
a přestože už bude hnedle ráno,
pod stehny cítím silné tažné lano,
jak v jedné stopě nahoru
nás táhne,
vzhůru k obzoru.
Jak sníh nám klouže skluznicemi,
říkám si, proč tak krásně je mi,
když vím, že brzy, pod poslední kladkou,
skončíme jízdu plynulou a hladkou,
kde kotva tahat přestává,
se rozjedeme před obrátkou,
ty doleva, já doprava.
A život jako potměšilá Poma
nás vozí stejně na horách i doma,
ledva nám chvíli štěstí nadělí,
před vrcholem nás krutě rozdělí.
Co naplat, že dolů neustále
sjíždíme na start vytrvale,
moc sil nás stojí tyhle strmé kopce...
…a už se stmívá na sjezdovce.