Každé dítě si rádo rádo hraje. Autor předpokládá, že na to existuje nějaká složitá teorie, která celou záležitost osvětluje (na níž navazují další, ještě chytřejší a složitější teorie, které vysvětlují, že celý náš život je vlastně jen hra). To však nebude až tolik v popředí autorova zájmu.

Jirka si ale nejraději hrál na rybu.

V prachu malého dvorku za domem jeho rodičů vydržel celé hodiny sám jen tak lapat po vzduchu, sem tam slupnul nějakou tu mouchu. Jiřík nezlobil. Jeho otec, pan Jiří Vaňátko starší, byl ale trochu zneklidněný, zatímco matku Vaňátkovou, rozenou Novotnou, nechávala celá záležitost ledově klidnou.

„Jen ho nech, taky sis jako kluk hrál.“

„Jo, ale hrál jsem si s ostatními dětmi na četníky a zloděje.“

„Možná ti uniklo, že v naší ulici žádné jiné děti nejsou,“ reagovala paní Vaňátková.

Jiří starší se zamyslel a s úžasem si uvědomil, že to tak doopravdy je. Dokonce přemýšlel, kdy naposled viděl jiné dítě než byl jejich Jirka. 

Rozhodl se tedy tuto podivnost konzultovat s jejich rodinným psychiatrem a hned druhý den se vydal vlakem do města. Rozhovor s MUDr. Karlem Tengrem nestojí za zaznamenání, doktor mu nabídl lehátko a potom rozvláčným hlasem rozebíral svůj komplikovaný vztah k letnímu větru. Seance trvala celkem 65 minut (100 Kč za započatou hodinu).

Bezradný jako ráno šel teď pan Vaňátko cestou na zpáteční vlak. Podivná věc, pomyslel si, lidé ve městě si upravují své zahrady děsně podobně. Z vlakového okénka zjistil, že tentýž styl zahrady je oblíbený i na předměstí, a ke svému údivu nalezl shodnou zahradu i za vlakovou zastávkou, kde vystoupil. Pojal poněkud mrazivé obavy, že je to stále táž zahrada, jenom se záhadně stěhuje, a utvrdil se v názoru, že takové kraviny je třeba ignorovat.

„Co dělá Jirka,“ ptal se doma ženy, když ukončili svůj vítací ceremoniál (byl velmi časově i fyzicky náročný a celkem nic neřešil, ale zvykli si na něj a také je stál čtyři rodinné terapeutické seance MUDr. Tengra).

„Hraje si na dvorku,“ odpověděla udýchaná paní Vaňátková, „ale neptej se na co… jak jsi vlastně dopad‘ u Tengra?“

„Vlastně nijak, má větry a paniku, že jeho pohovka umírá na proleženiny, ale cestou zpátky…“ zarazil se, ale pak se rozhodl pokračovat, „no, cestou zpátky mě pronásledovala jedna zahrada.“

„Dáš si kafe, Jirko?“

„Jo, dám.“