-          Pěšný, Zahrada pro radost.

-          Dobrý den, pana Pěšný, tady je Kadleček.

-          Dobrej, pane Kadleček.

-          Pane Pěšný, stojím na zahradě, sleduji stín jasanu a zdá se mi, ne, vlastně nezdá se mi, ten jasan je špatně zasazený.

-          Vyvrací se?

-          Ne, není na místě, na kterém jsme se domluvili.

-          To není možné, pane Kadleček. Sám jste to místo označil, kopali jsme přesně podle vašich inštrukcí.

-          To si nemyslím, byl byste tak laskav a přijel sem?

-          Dobrá, přijedu, ale až odpoledne, já mám totiž práci.

-          Kolem páté, to by mi vyhovovalo.

-          Budu se snažit.

-          Snažte se, prosím vás.

-          Tak na shledanou.

-          Na shledanou.

Tomáš ukončil hovor. Stál na terase, která vedla do otevřené a rovné zahrady. Dlouhé tělo měl obalené županem, vypadalo to, jako by župan byl pověšený na násadě od koštěte. Kdyby nahnul hlavu dopředu (což nikdy nedělal), měli byste pocit, že je sup, ostrý pohled, ostrý nos, holá hlava. Lidé, kteří Tomáše K. znali, byli přesvědčeni, že takhle bude vypadat ještě za třicet let. Abstinent, nekuřák, úspěšný podnikatel. Otočil se, popošel k bílému stolku a odložil sklenici mléka, vypitou do poloviny. Přesně doprostřed desky. Poznamenal si: Pěšný 17:00 jasan.

„Pane Pěšný, tak se na to podívejte. Mé propozice, týkající se zasazení jasanu zimnáře stáří osm let do mé zahrady zněly následovně. Strom přiveze a zasadí dodavatelská organizace – firma Pěšný, Zahrada pro radost s.r.o. – přesně na místo určené průsečíkem úhlopříček čtverce, jehož jednu stranu tvoří přední (uliční) oplocení pozemku objednatele v délce 37,68 m a protilehlou stranu pak čelní fasáda rodinného domu objednatele opticky protažena na obě strany k oplocení bočním. Taktéž 37,68 m. Pro názornost místa protnutí na bočním oplocení zvýrazněna barevným nástřikem. Strom tak bude umístěn 18,84 m od středu vchodové branky, stejnou vzdálenost bude mít i od francouzského okna vedoucího z domu na terasu a tutéž vzdálenost i na kolmici k bočnímu oplocení. Já vás, pane Pěšný, teď prosím na terasu, pojďte se podívat, zda se nemýlím, když řeknu, že ten strom je mírně vlevo, tj. na východ.“

„Pane Kadleček“, Pěšný jde za ním od branky, míjí jasan a jdou na terasu, „Panwe Kadleček, vono to může trochu mejlit, že jo. Byl jste u toho, geodeta jste tu měl, holí jste nám ukázal to místo, moji kluci pak jenom udělali tu ďouru, tam jsme pak šoupli ten stromek, já fakticky nevim“. Dojdou na terasu. Kadleček si stoupne do osy, zavře oko, pravou rukou s rozevřenou dlaní naznačí rovinu. Pak ustoupí a vyzve Pěšného, ať to zkusí taky. „Já fakticky nevim… ale jo, máte recht, to je dobrýho půl metru, že jo?“

„Povídal jsem vám to.“

„Ale pane Kadleček, pane Kadleček…“

„Dobrá, jako reklamaci, pane Pěšný, ano?“

„Ehm, no ano“

-          Fandó, halo, si tam? Jo, hele jedu vod toho vocasa, no jak sme mu sázeli fraxinus ornus, ale né, jenom jeden, jo vod toho blba, jak si to nechal vyměřit. No ty vole, tys byl taky u toho, dyž nám ukazoval, kam to chce, ne? Jo. Jo. No a von ho má vo půl metru vedle. Co? To sem mu taky řek. Ne. Ne. To víš, že ne. Hele nažeň tam naše kluky zejtra, no tak pozejtří, von se neposere. Ať si vemou provázky a foťák, jo? No, je to vůl, ale platí, tak zejtra hele, čau.

Zahrada je pokažená. Kulhá. Nemá opěru. Ono nestačí, že člověk vyjde ze svého soukromí a vidí jen plevel a popraskané chodníky, propadlé chodníky, auta stojící na zákazu zastavení, kaluže špinavé vody a neuklizené psí exkrementy. Chaos, hluk, nesoulad. Copak nestačí, že celý svět je pokřivený a zmrzačený? To se mám dívat na strom, který není tam, kde má být, kde být musí? Tomáš pomalu obchází tělo mladého jasanu. V ruce má sklenku s koňakem. Harmonie se musí budovat, musí se na ní dřít jako na poli, jinak nevykvete. Člověka potom nedokáže rozkolísat ani smutek, ani radost. Prostě je vnímá, pociťuje je, ale není jim vydán na milost a nemilost. Není žádná velká bolest, je jenom bolest, v symetrické mysli roztříštěná do všech koutů se snadno vpije a zmizí, stejně jako v symetrické zahradě příval hluku a smogu a kyselého deště. Napije se koňaku, otřese se. Jana. Nikdy to neuměla. Vždycky byla živelná, náladová. Třeba tohle jsem právě potřeboval, sám vyrovnaný, hledal jsem instinktivně svojí protiváhu. Ne, nevydrželo by to. Ona by to nevydržela, já bych to nevydržel. A hlavně pouto, které jsem k ní cítil, bylo nemírné. V úplném skrytu duše mu projelo slovo láska. Slovo, které několikrát použil nahlas, ale sám v sobě si existenci lásky jako kategorie nepřipouštěl. Snažil se redukovat, opisovat, mást svou mysl v bodě láska, aby nepřestala platit jeho teorie. Láska byla totiž žíravinou, schopnou všechno tohle vyplenit do základu. Otřásl se. Zase si nalhal, že to je vinou alkoholu. Bylo to nemírné, je dobře, že jsme se rozešli. Je dobře, že jsme se rozešli. Tady se mu myšlenky znovu zastavili. Pitval v duchu poslední větu, až úplně ztratila smysl. Stmívalo se.

-          Tomáši, já už nemůžu dál.

-          Jak nemůžeš?

-          Chci se s tebou rozejít.

-          Copak takhle se to dělá? To přijdeš a prostě mi vpálíš mezi dveřmi – chci se s tebou rozejít?

-          To ti mám nejdřív půl hodiny říkat, jak mě to mrzí a jakej seš úžasnej člověk?

-          Měli jsme jít do kina a na večeři.

-          Tak asi nepůjdeme.

-          Proč se se mnou rozcházíš?

-          Nemiluju tě a mám někoho. Nechci tě podvádět, na to tě mám moc ráda.

-          Ale já tě miluju!

-          S tím se musíš vyrovnat sám.

Vyrovnat. Já přeci jsem vyrovnaný. Jsem vyvážený, jsem v naprostém klidu. Vím, co chci po životě a život mi to dává. Milá Jano, to tys nebyla nikdy vyrovnaná. Nevěděla jsi, kde je tvůj střed.  Já myslel, že bych mohl být tvoje těžiště. Stmívání pokračuje, Tomáš chodí stále dokola, upíjí ze sklenky a přemýšlí. Tenhle strom bude těžiště. Musí být srdcem zahrady, aby rostl, kvetl a sílil. Na jaře vypuknou listy, rozvoní se květy, v létě bude šumět větrem a dávat stín, který se nebude křížit s jiným stínem, na podzim zežloutne, zčervená, opadá. I v zimě bude mohutný a krásný, spící. Jeho kmen léty zbytní a ztloustne, kůra rozpuká v borku, v jeho vlasech si ptáci upletou hnízda a on bude vyrážet své větve a větévky v neorganizované a božské jednotě a nahodilosti vstříc nebi, které je také dokonale symetrické, čisté a průzračné, které je definitivní. Na každém listu bude přesně sedm lístků, jako je dnů v týdnu, elegantní bílé laty budou jako pendant mírnosti prvního sněhu. Dům a zahrada jsou mým středem, i já sám mám svůj střed, i já jsem vlastním středem. Myšlenky mu oscilovaly, točily se jako na centrifuze. Už si nemohl zastírat, že gravitační síla, která jej udržuje na dráze a která jej navíjí, se jmenuje Jana. Tak obloukem vpadla do zad jeho složitého systému, cyklického vrstvení soustředných ploch reality. Koňak tříbil pravdu a lež, odděloval je jako olej a vodu. Tomáš se rozplakal.

-          Jsem rád, že jsi přijela, stýskalo se mi, chybíš mi.

-          Nedělej mi to těžší.

-          Ne, jenom bych byl rád, abychom se rozešli jako přátelé.

-          Ale my se už rozešli, Tomáši, jsou to dva měsíce.

-          Já vím, já vím, chtěl jsem říct, že chci být….

-          Hlavně buď v klidu.

-          Jsem v klidu, ale vážně mi budeš chybět.

-          I ty mi budeš chybět. Krásně jsi ten dům dodělal, je to zvláštní, tak jsem se těšila, že tu budeme spolu a teď je všechno jinak, jako bych byla někdo jiný.

-          Vážně mi budeš chybět, ale to se nedá nic dělat. Ne, nedá se dělat nic jiného.

Už je tma. Doufal, že uvidí hvězdy, ale je zataženo. Nebe je osvětlené blízkým městem, je bledé jako rybí břicho. Dopil skleničku jedním douškem, koňakoví mravenci už mu pokryli mozek slupkou mírné otupělosti. Opravdu není zvyklý pít, tak trochu vrávorá na terasu, jeden dva tři schůdky. Posadí se do proutěného křesla. Sklenička je na stole. Posune jí doprostřed stolu. Měl by jít spát. Lopatu uklidí ráno, dá si akorát ještě jednu sprchu.

„Pane Kadleček, jak bylo v inštrukcích, chlapi si vzali provázky, že jo. Taky mám tadyhle fotky, koukněte na to.“

Tomášovo oko prozkoumává zahradu ze všech stran. Pěšný za ním chodí jako ocásek, vždycky když se jeden zastaví, zastaví se i druhý.

„Věděl jste, že jasany se dožívají až 250 let?“

„Musím se přiznat, že nevěděl.“

„Je to v pořádku, pane Pěšný.“

„To jsem vážně rád, víte, takovouhle zakázku člověk neřeší každej den, to se….“

„Pošlete mi fakturu, ano?“

„Samozřejmě, pane Kaldeček“

„Abych nezapomněl, napište si tam + 25%, byl jsem s vámi velmi spokojený“.

„Tak, no, já, to vám moc děkuju, pane Kadleček, to jsem vážně…“

Tomáš se na něj otočí, má mírné a laskavé oči, usměje se. Pěšný neví, co by dál řekl. Potřesou si rukama. Pěšný je figurka, umaštěné kalhoty, kostkovaná košile, břicho a brýle věčně na čele. Odchází a zavírá za sebou branku. Cestou mírně potřásá hlavou.

Konečně. Dům je přesně umístěný v severní části zahrady. Je to nízký atriový dům s dvěma křídly, na východ a na západ. Všechny otvory, okna i dveře, vypínače, topení, zkrátka vše je symetricky uspořádáno. Z betonové fasády vystupuje skleněná stěna obýváku. V jižní části zahrady stojí uprostřed STROM. Strom Poznání života a smrti. Tomáš prochází do domu, šero vnitřku vyostřuje osvětlenou zahradu. Jde celým obývákem až ke stěně s krbem, otočí se. V ose jeho pohledu stojí Strom. Je tam a poroste 250 let, nezávisle na Tomášovi, nezávisle na Janě, na komkoliv.

Od branky se ozve zvonek. Tomáš si dá na čas. Pak pomalu odlepí záda od stěny, projde zase pokojem, otevře skleněné dveře, zavře je za sebou, sejde schody a stále jako po provaze se blíží k jasanu, mírně ho pohladí po kůře, obejde ho a zastaví se, zády k němu. Teď se podívá k brance. Dva muži v kožených bundách. 18,84 m, pomyslí si Tomáš Kadleček.