|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když konečně povolila zima a duben se rozjasnil teplotami nad 10 stupňů celsiovy stupnice, rozhodl se i opatrný Jiří, že vyjede na kole do práce. Přes celou zimu jezdil autobusem a tyto cesty mu působily jistou potíž. Neměl rád lidi, jak si to pro sebe zdůvodnil. Lidi jsou neurvalí a páchnou. Vynašel sice spoj, kterým jezdilo co nejméně lidí, ale zase přicházel do práce o půl hodiny dříve. Byla to pro něho malá cena za ten kousek klidu. Také se snažil svou cestu vůbec nevnímat a když to šlo, sedl si na sedadlo úplně vpředu a četl si.
Dnes poprvé použil kolo. Pohyb na něm připadal mu tak svrchovaně svobodný, kreativní a plný nahodilosti. Stopoval, jak dlouho mu cesta trvá, rekord z minulého roku byl 14 minut při bezvětří. Na rovince u velkého šedého paneláku si vždycky měřil mezičas. 11 minut. No, na první jízdu to není špatné, je boční vítr a spousta chodců, kteří se „motají“(část jeho trasy vedla po sporné cyklistické stezce).
Měl by si naolejovat řetěz. Měl by si dohustit pneu. 23 minuty k domu.
Když se konečně usadil doma ve svém křesle, maje před sebou šálek horkého čaje, zhodnotil začátek „svobodné“ sezóny velmi optimisticky. Mluvil se svou želvou. Jeho žena ještě nebyla doma, cestou z práce nakupovala na večeři. Želva samozřejmě neodpovídala, ani na to nečekal, měl ale pocit, že by měla vědět, co se děje. Měl pocit, že jednoho dne si želva dlouze oddychne, vytáhne hlavu a jednou větou zhodnotí všechno, s čím se jí kdy svěřil. Někdy zas ten pocit neměl, ale stejně jí všechno říkal, aby byl někdo, před kým je v rámci možností upřímný.
„Jsem jako ty“, říkával jí, když přijížděl za tmy v zimě domů, „taky zalézám do krunýře“. Želva mlčí, jenom natahuje krk ve směru hlasu, její krásné oči Jiří vždycky obdivoval.
Od té doby, co s nimi želva bydlela, měl občas sen: ráno se probudí, bolí ho v zádech a jen ztěžka se do plíží do koupelny. V zrcadle zjistí, že mu kolem těla vyrostl krunýř. Nediví se tomu, dávno to tušil. Jeho pohyby jsou pomalé a neohrabané. Žena si ničeho nevšimla a normálně se připravuje do práce, on má hroznou chuť na hlávkový salát. Žádná velká akce, ale sen se vlastně nikdy neopakuje stejně, pokaždé je trošičku jiný. Po probuzení se Jiří několikrát přistihl jak lituje, že to byl jenom sen.
Zatím to ještě není vidět, jeho karapax a plastrón jsou schované pod kůží, přeměna není dokonána. Někdy ho mrzí, že až bude želvou, už nikdy nepřekoná svůj rekord na cestě do práce.
|
|
|