Michal Bärlach
Pohledy zpět
Na dvoře běhali mladí i staří společně kolem hřiště. Je jaro. Stromy kvetou, květiny voní a ptáci švitoří o znovuzrození madame Přírody do uší těch, kteří chtějí naslouchat. Ze hry dole se pomalu vytratilo nadšení, ale díky zeleni všude okolo, která teprve před týdnem začala porážet šedivost pozdní zimy, se na tom malém plácku objevila radost. Usmál jsem se, konečně. I moje srdce se cítilo znovuzrozené, jakoby z něho spadl onen mramorový krunýř, který jej měl bránit před zlostí světa. Teplo v hrudníku, oči skrz okno upřené do koruny mohutné kvetoucí třešně a koutky rtů roztažené daleko od sebe – radost. Dlouho jsem ten pocit necítil, snad…
…Jaro 2002, byl den po Velikonocích, to si dobře pamatuji. Vstal jsem z postele, ucítil vůni hovězí polévky a sliny do úst vehnalo aroma čerstvé pečeně. Po Velikonocích je u nás vždycky oslava. Manželka si bere dovolenou a já, já zůstávám celý den a pak i celou noc doma s ní. Trochu mě bolela hlava, když jsem vstával z postele, ale člověk si časem přivykne. Slunéčko příjemně hřálo a jeho paprsky prostupovaly oknem a uvnitř vyhřívaly dlaždice v koupelně. Oholil jsem se, vysprchoval a vyběhl schody do prvního patra. Manželka mě políbila na čelo. „Dobré jitro miláčku“. Hlas měla medovější než jindy a její oči planuly jako dva ohýnky. Těšila se na krásný den. I já. Ještě než jsem dostal dobrý oběd, postavila přede mě panáka slivovice – každé ráno ji piji. Dala si tentokráte se mnou. Oběd byl vynikající, manželka je skvělá kuchařka. Po obědě jsme zasedli do proutěného křesla, Anička uvařila Mauricius a já jí předčítal básně od Skácela. Pomilovali jsme se, moc krásně. Den uběhl jako voda, především proto, že jsme ani jeden nevnímali čas. Pročetli jsme i některé úseky Saroyanovy knihy O lidech, které jsem měl /někdy/ rád, melodie Antonína Dvořáka se staly podkresem k hraní Člověče, nezlob se a na závěr toho všeho přišel film s Gabinem. Usnuli jsme jako koťátka, ač jsme celý den nedělali nic, co by nás mělo unavit. Pamatuji si, že Anička usnula první a já se dlouho kochal její tváří – byla stejně šťastná jako já…
Vítr si pohrává s lístky na stromech. Trochu mi ruší tu nehybnost jara. Parta už odešla dovnitř. Musím pryč od okna. Co teď? Á – ustlat postel. Kolik je? Za tři minuty půl třetí. Ještě mám chvilku, celé tři minuty než… Jen jeden, co mi asi tak může udělat. Nic moc. Tak zkontrolovat chodbu, zatím nikdo. Odtlačit postel, tajná zásuvka ve zdi a nalít. Zase to teplo. Trochu umělejší než při pohledu z okna, ale možná prospěšnější. Zavřít zásuvku, přisunout lůžko a …třese se mi ruka. Sakra.
Otevřely se dveře. Vstoupila sestra celá v bílém.
„Skupina, pane Arnošte, pojďte už se mnou. Pan doktor Vás tam dnes chce mít.“
|