Michal Bärlach

Potopa

… Poklekl před oltářem svého Boha a ptal se ho : „Pane, proč jsi to dopustil?“ Nedostalo se mu žádné odpovědi. Hlasy, jež mu radily v dětství jej už dávno opustily a Bůh s ním od té doby nepromluvil. Zhřešil již v myšlenkách, když pochyboval o správnosti své víry, ale přesto nehodlal se jí zříct. Zeptal se znovu : „Pane, pochopil jsem potopu zničení Sodomy a Gomory, pochopil jsem zmatení jazyků v Babylóně, ale proč tohle?“ Promlouval vroucně k Bohu s pohledem upřeným k jeho ukřižovanému synu a s prstem namířeným na dveře, pod nimiž se do chrámu začala dostávat voda. Chvíli myslel, že slyší hlasy, ale to jen myšky přebíhaly mezi lavicemi a hledali místo, kde by snad mohlo být alespoň trochu sucho. Rezignovaně se otočil k východu. Voda již prýštila dveřními puklinami a on zavzlykal : „nejsi dobrotivý, Bože.“ V ten okamžik se dveře chrámu rozletěly dokořán a kalná voda se nezadržitelně valila přímo k němu. První vlna jej srazila k zemi, druhá ho přikryla jako když se dítě halí pod peřinu ve chvílích svého strachu. Jenže dítě se nakonec vždy odkryje …