Michal Bärlach

Věnováno těm, kteří tu zůstali sami...

Muž

            Na obloze ani mráček, hvězdy pomalu přenechávaly své místo na obloze rozbřesku a město se začínalo pomalu probouzet. Tržnice rozevírala své každodení království a já se nechával při chůzi těšit vůní falešné kůže a nestoprocentní bavlny. Chodil jsem tudy rád, i když to byla k nádraží delší cesta, mráz zalézal za nehty a já vláčel na zádech těžkou krosnu plnou knih. I obchodníci si na mě zvykli, nechtěli mi nic prodávat a někteří mě už po ránu zdravili - jako každé pondělí. Vlak měl jen pět minut zpoždění, snad poprvé budu ve škole včas. Lístek stál čtyřicettři korun a ve vagóně bylo příjemné teplo. 6:32, něco píslko, trochu se zatřáslo kupé a nádražní lampy začaly ubíhat dozadu, až zmizely docela. Měl jsem rád tyhle ranní cesty, dalo se při nich dělat cokoli - spát, učit se, sledovat rozbřesk, zkrátka všechno. A nejezdilo tolik lidí, takže jsem v kupé sedával sám. Dnes jsem to štěstí neměl, jen co jsme se rozjeli, přisedl si ke mně elegantně oblečený muž v šedém obleku s vázankou a příručním kufříkem. Měl šedivé vlasy - ale nevypadal staře, mohlo mu být kolem padesáti - a dobře upravovaný plnovous. Seděli jsme naproti sobě hezkých pár minut a muž těkal očima po mně a mém zavazadle. Nebylo mi to moc příjemné a dal jsem mu to najevo takovým tím vlezlým odkašláním. Pochopil a pohlédl z okna. Oba jsme sledovali rychle se měnící krajinu a přibližující se meandry řeky, na které silný noční mráz zanechal drobné bílé kousíčky ledu a ta tak psobila jako plovoucí louka. Byl to hezký pohled.

"Do školy?" pronesl po dlouhé době muž a nespouštěl oči z venkovní krajiny,

"Do školy."

Muž pokýval hlavou a dál pozoroval řeku. Měl jsem pocit, že se mi jeho otázka jen zdála...

"Do Prahy?"

"Tak"

"Můj syn tam také studoval..." mluvil klidně, bez jakékoli známky emoce.

"Peďák?" převzal jsem iniciativu, protože jsem pocítil potřebu s ním mluvit.

"Ano" odpověděl a ještě usilovněji se zahleděl z okna.

"A učí?" asi hloupá otázka, ale já musel něco říct. Každá vteřina ticha teď byla nesnesitelná.

Muž neodpověděl, jen usilovně sledoval míhající se domy v Kladně. Viděl jsem, jak mu oči rudnou a on nemůže zabránit slzám, aby vytekly na povrch a padaly do klína. Nevěděl jsem co říct, bylo nepříjemné vidět co se děje a marně - snad spíše hloupě - jsem předstíral, že nevidím jeho pláč. Vlak zastavil v nádraží, muž se zvedl, podíval se mi do očí a utřel si vlhké tváře.

"Neučí..." řekl jakoby chtěl říci "nashledanou" nebo "ahoj" a opustil kupé s kufříkem podpáždí. Vyskočil z vagónu a ještě jednou se na mě otočil - na tváři po slzách ani památky, ale smutek nevymizel. Pak zmizel rychlou sebevědomou chůzí za zdmi nádražní restaurace...

            Vlak dorazil poprvé co pamatuji na hlavní nádraží na minutu přesně, v 7:48.   

V roce 2001 / 2002 vyskočil z dvanáctého patra vysokoškolských kolejí student. Asi už se nikdy nedozvíme, udělal-li to opravdu z nešťastné lásky - jak se povídá - nebo ze strachu před zklamáním nadějí, které sám do sebe vložil...