Svoboda fajn, ze samoty
plášť,
zavřené dveře, z chodby
chlad…
Slova v prázdném pokoji
nedoletí ani ke zdi,
jak bídně napnutá struna
drnčí.
Trhám ticho ve tvém
prostoru.
Ještě to nevíš,
díky mlze kroužíme nad
plochou,
starý pes ani hlavu
nezvedá,
ale jarní slunce zabíjí
včera
a kořeny ožívají…
Ostrý svit, ruce
natažené,
první výdech a mříže
padají, práh vykvetl
a roztančené náhrobky
vymazaly kříže z pustých
strání.
V jednom prstenu se
potkáváme
blízko, tak blízko, tak
blízko…
Strohý hlas, pouta z
pocitů,
otrhaný svetr v Říši
divů.
Hukot strojů věčně
nespokojených
nás táhne i rajskou
zahradou.
Nalepenou pochybnost
pálím opravdovou žízní,
již dlouho jsem nepil
z tvé dlaně, tvé dlaně.
|