Do stínu nevíry si ukládáme ctnosti, na lepší časy

Až bude obecenstvo schopno objevit naši velikost

Teď jen mastnou rukou držíme prapor masky porozumění

Žádná překážka není dost veliká pro stavitele v našem „já“

Jen doba je ještě syrová, nehodná se podílet na skvostné korunovaci naší nevšednosti

Ještě si poležíme ve stínu proměny doby v čas

Vstávám a blahosklonně se zdviženým obočím objímám nechápající nehodné,

Potřebné jako stromořadí, na kterém bude defilovat můj stín

Skromnost je přežitek uvadlých fialek, u pasu panny

V transu hudby, kterou slyší jen vyvolení

Obtancovává noční monstrum mrakodrap, spáleniště naděje všedních tužeb

a vzlyká štěstím, kde jiní dýmem pláčí.

Doutná v dálce tlukot srdce, osmělení nicotní se radují

Popel vlhne rosou věků a den se vysmívá upjaté temnotě, jasným bubláním v blyštícím kamení

Opět lze doufat v dávno vytesané symboly