Dlouho se šeřilo, zastávka v dešti oděná

dýchala všedností, bez fantazie, bez jména,

bez očekávání i snů a lesklá silnice vracela

stíny lhostejných.

Kapky smutek přehlušily, na chvíli,

ten jeho snad v tašce přes rameno,

její v prázdných dlaních jakoby spal.

Kroužek z kovu ohřát nemohl prsty zkřehlé,

pouze položka vyrvaná ze seznamu má dáti dal.

Podvečer zněl Bachem 

a ještě v poledne bez smyslu, zvon teď na kostele nyní vpisoval

význam do času, co měl být zapomenut.

Zvlnil náladu, probudil ozvěny

lhostejností vyslané, jež chvěly se strachem.

Možná nenáhoda, vzdor, nehledat důsledky v příčinách,

do mlhy nikdo jiný nevyšel, prázdný prostor, obava. Na scéně pouze dva

a déšť.

Útržky vět, jen tak ze slušnosti, rozhovor o ničem a 

zvuk vody, bezvýznam na pozadí, snad obava, 

monotónní skladba, výplň tich mezi myšlenkami.

Říkalas něco tiše o životě,

JÁ mlčky špičkou boty vířil prach.