Přesýpací hodiny
Jako každé ráno. Schody, vchod, schody, silnice. Je jisté, že do stejné řeky dvakrát vstoupit nelze. Možná tak utopit se. Ale do stejné ulice se trefuji pořád. Jiné nebe, jiný vzduch, avšak dál? Stejno. Svítání nad lesem, který je zakrytý, takže svítání nad panelákem. Jak málo stačí, z romantiky je pondělí. Křik zleva a chlapi s velkým vozem tančí kontejner blues. Ještě že nespím, už bych byl vzhůru a nadával. Nebo obviňoval. Výhrůžně.
Á, kapka. Je to déšť, žádné slzy vzbouřenců proti všedním dnům. Pár kroků, přechod a přistávací manévr ve frontě. Čekání na velký skok. Řada. Stanu se posledním. Každý stín je naděje, že povýším. Zrnka přesýpacích hodin. Odtud tam. Z dálky sem. Ale neměřím já, přesýpáme se. A to si ještě kupuji lístek, brrr!
Přízemní uvažování
Chodník obutý prachem. Šedý, pošlapaná identita. Podložka pro zrak. Linky pohledu vodorovně ignorují zem. Přimhouřená smyslnost analyzuje. Průsvit protijdoucí osoby. Jde a ujde, celkem dobré prokoukání. Má prošlé světlo paměť...? Raději protahuji krk a tahám za provázky očí. Nahoru. Hvězdy ještě ne, slunce utajené. Pykám, deset, dvacet, ... . Je schované. Uteklo na východ. Ráno ho nachytám jak si odtamtud, jakoby nic, vychází. Ošklivě po něčem kloužu. Fuj, raději koukej pod nohy.
Ve výtahu
Cvaknutí, příliš hlučné na odpuštění. Zakašlání, které by snadno počkalo. Ale podvědomí škodolibě vynucuje stav nespaní. Ostatním. Ať vidí! Než se samorozsvítí, prožívám smrt. Co když už světlo nebude? Cák. Posvěcen hrdou šedesátkou si oddychuji. Jo! Ještě dnes ano. Přesto úder. Přečnívající zábradlí se zase lísá. Au, že to někdo nespraví, někdo... Prudká zatáčka. Podávám si ruku s jeho bodyguardem. Že ale umí pozdravit, pohladit, ozářit. Oddělená realita se podrobila ukazováčku. Že každý pád jednou skončí, je slabá útěcha. Leč, musí stačit. Začínám zpívat, kupuji si další kus časové osy.
|