Ždímání
Přestáváme obdivovat. Každý den, každá hodina se promítá snad stokrát, kolem dokola. Jednotlivé otáčky dovolí vyhlédnout ven, ale nudí. Kulaté okno jak v břiše lodi. Malý průzor. Nic víc. Divit se, chválit. To skončilo prvním zatměním. Zato počítáme. Ale čísla jsou jen stopy tužky. Přesně definovaná pouta. Jedna, dvanáct, sto... Dále, více, mnohokrát. Šplháme po žebříku, nižší hodnoty pod nohama kdosi odlamuje a tak nelze sestoupit. Jen padnout. Čím výše, tím jistější, tím mrtvější. Fatální loterie. Stírám se a oplachuji ve stále větších otáčkách. Hezky vysychám. Hlavně zastavit odpočet. Dřív než odstředivka vytlačí barvu z překvapení.
Trhliny
Svět se rozprostírá kolem našeho vnímání. Jeho zákoutí tajuplně lákají. Co nedovedu vysvětlit, rozkládám před sebe a pak se nadchneme. Překotně. Neslušně, třeba bez povolení, nadšeně. Drobky hostiny pochopení sbíráme jak o závod, hraje smích, pláč. Všech. Přivanul zprohýbaný pergamen. Zábavné čtení. Písmena v ústech ztratila vrásky. Hladký příběh okolo našich hlav. Kdokoliv z nás smí na návštěvu. .. a tak jsem zmokl, umazané boty nepřezouvám, čekám. Raději nevstoupím. Než oschnu. Několikrát vaše “nyní” počkalo přede dveřmi. Vylévám otazníky přes okraj stolu. Nechci kazit překvapení. Přichází pro mě a povolují PROJÍT. Zaklapnu za sebou. Průvan už není. Je dobře zavřeno. Pohled vedle pohledu. Stíny jsou, když se světla nesetkávají.