Proč už nehraju na čelo

JUDr. Miroslavě Otčenáškové

Není to škoda. Není to škoda.

Pořád to musím opakovat.

Škoda je dobrého člověka.

V noci hodiny a koncerty,

na které nejsem připraven,

necvičil jsem, nemám noty,

jsem v Norsku.

Je to všechno v hlavě.

Přechod do palcové polohy

ve mně probouzel hrůzu,

hrál jsem pokaždé falešně.

Dál ve výškách to bylo lepší,

tam mi nikdo nevštěpoval

obtížnost.

Zatracené představy.

Raději hudbu obyčejných věcí,

da capo al fine dní, týdnů,

ženiny ruky. Raději běh

kolem zaparkovaných aut.

Prosím, už nic výjimečného,

už žádné sny.