Zastavení II
Čím
vším jsem musel projít,
abych
tu teď s tebou ležel?
Vyšel
jsem na zápraží,
seběhl
z rodného kopce.
Navštívil
jsem cizinu,
hrál
mimoevropskou hudbu.
V
prosbách o odpuštění
plazil
jsem se po podlaze,
zas
hrdě vzpřímen, nechtěl
jsem
už nikdy s nikým nic mít.
Tak
nebo onak, sklenky
s
šumivým vínem cinkaly,
venku
byl sníh či břečka,
sázeli
do ní petardy.
Zahájili
odpočet,
parta
vesele hlučela.
Na
dvě tři předsevzetí
jsme
zpívali hymnu, ztichli.
Boje
mládí skončily,
ozvěnou
udávají takt.
Ležím
tu vedle tebe,
nemocnou
držím za ruku.
Odpočíváš.
Dobře vím:
nic
jiného si nepřeju,
nic dalšího
nežádám
než
trávit Silvestra takhle:
s
rozsvícenou lampičkou,
přáním,
jež zvolna vyrůstá
zpod
propocených peřin,
slabiko,
s tebou na břehu.
V
pomlce písně, mezi
infekcí a
uzdravením,
tichem,
větou, setkáním
a
prostým dlouhým soužitím.
|