Pro Tadeusze Dąbrowského

 

Vzpomněl jsem si na jedno náměstí v Budapešti,

jak jsem je viděl poprvé a jak podruhé po pěti

letech. Na tom prvním sněží, kamarádka mě vede

za ruku, před námi se rýsuje trafika. To druhé

vidím jakoby shora, odněkud někam mířím, všude

 

jsou koleje. Potom jsem si vzpomněl na trio od

Brahmse, které jsem dostal přehrané na kazetě,

když mi bylo jedenáct. Na internetu vyhledávám

totéž trio. Je tam stejná nahrávka, s videem a

v lepší kvalitě. Piju pivo. Jeden interpret už

 

nežije.

 

 

 

 

 

Místo modlitby

 

Rozestaveni mezi národy

čekáme, co se ještě bude dít,

zda přijde střela od pólu či z jihu

anebo v dalším velkoměstském břichu

vybuchne vlak. Ten z Berlína i z Pešti

dorazí načas, na náměstí v dešti

mihne se démon, kočku na rameni.

Brzy se oddám další porci snění

a ať si spadne třeba meteorit.

Spí Lvov i Pskov, spí starodávné dvory,

z taneční zábavy se domů vrací

šéfové, byznysmeni, zaměstnanci

a s nimi -ky a -kyně v jednom ranci.

Tvář obklopená noční vegetací

chvíli se může sama k sobě znát.

Nový den vyjde ze zamčených vrat.

 

 

 

 

 

Krakov

 

V parku u nádraží stojí rozmlácené křídlo

obklopené sklem. Číšnice sbírá lžící pěnu

z plzeňského piva. „Vy mluvíte kašubsky?“

ptají se Polky, co loví protější hospodu.

 

Tahle evidence ti úplně postačí. Prý jsou

zvědavé, samy oslovují, jen společné foto

a silnější proud jako by nebyl. Jen žádné

záhady, prosím. Domluvit se dá i chladně.

 

Korespondence, zírání do monitoru, a ústa

si zvykla být zavřená. Tělo trochu zlobí.

Nádhero hlasu, zakletá do mnoha databází!

 

Na trhu už sklízejí kopr, brambory, řepu,

houby zavařené do sklenic. Příloha, statě

surrealistů, odkud zvím, že píši o něčem.