| Bajata (Občasný) - 22.5.2008 > čtenář> Jakoukoliv činností se podbízíme. A poezií především. Jestliže ne druhému, druhým, tak zcela jistě sami sobě. Poezií tomu druhému něco nabízíme, říkáme. Mám tě ráda, mám tě rád, chybíš mi, je mi smutno... A sami sobě říkáme ,, ...to je hezké, krásné... ,, a pak to předáme druhému, druhým. Myslím, že podbízivost, i když má několik rozměrů, je součástí našeho života. Ať chceme, nebo nechceme. Ať si ji uvědomujeme, nebo neuvědomujeme. To, co napsala Michell,je podbízivé. A moc. Ale kolik je v tom smutku, krásy, radosti, touhy o únik ze samoty. Ten, komu to patří, komu tím Michell říká ,,Mám tě ráda. Napořád. ,, by musel mít srdce z kamene. Anebo vůbec žádné. Aby ji nevzal za ruku, a nepohladil po vlasech. Aby ji nepolíbyl na tvář, kde stékají... zakázané slzy.
| |